Švejda: Nebeský hlas (Depresivní děti touží po penězích)

Jakub Čermák v Nebeském hlasu pokračuje ve svém zájmu o genderově či sociálně specifické (výlučné) jevy, osobnosti apod. Tentokrát se věnuje kastrátům, tedy vykleštěným mužům, kteří jako zpěváci s vysokým hlasem sloužili k pobavení vyšší společnosti. Východiskem mu je osud kastráta Maisela, působícího v českokrumlovském zámeckém divadle, ale zabývá se i "příbuzným" Orfeem či Neronovým eunuchem Sporem, aby v závěru - v monologu herečky v "ranně zralém věku" (hostující profesionálka Veronika Janků) - dospěl k obecnější úvaze o lidech se "zraňovaným srdcem". Jeho inscenace má zřetelný empatický, soucitný podtón

foto Michaela Škvrňáková

Nehraje se v tradičním secesním sálu Venuše ve Švehlovce, ale v odlehlých, podobně zašlých prostorách (pravděpodobně) bývalé jídelny této koleje. Z pohledu diváka prostor svým do pozadí ubíhajícím sloupovím evokuje českokrumlovské barokní divadlo, což je od Čermáka vtipný, zajímavý tah - bohužel prostoru oproti sálu chybí kouzlo a atmosféra, což je pro produkci, která se na atmosféře snaží stavět - vytvářením jevištních obrazů za pomoci hudby, světel (svíček, notebookových obrazovek) a především těl pětice mladých mužů - dosti limitující faktor.
Ještě problematičtější je Čermákův scénář. Postrádá silnější, fundamentálnější (dějovou) osnovu, která by inscenaci vtiskla pevný tvar. Režie jen přiřazuje nápad k nápadu, přechází od jednoho výstupu k druhému, objevit se může prakticky cokoli, třeba interaktivní vsuvka, při které se herci diváků ptají, jak se jmenují kleštěnci některých zvířat - a výherce je pak pozván na jeviště na "hostinu kleštěnců" (v tu chvíli už se inscenace podstatně rozpadá). Závěrečný monolog herečky je pak zbytečně natahovaný a vatovitý. Dospívá vlastně jen k plytkému sdělení (podpořenému z reproduktorů kýčovitě znějícím Schubertovým Ave Maria).