Je půlka února, začal Cirkopolis. Druhý důležitý pražský novocirkusový festival, méně velký a méně slavný než poněkud vykřičená Letní Letná, ale o to sevřenější a leckdy v lecčems i objevnější nebo odvážnější. Což je konec konců logické: je rozdíl, když se inscenace hraje čtrnáct dní ve velkém šapitó nebo dvakrát ve středně velkém sále, konkrétně v Paláci Akropolis nebo v Ponci. Letos k této tradiční dvojici přibyla Karlínská kasárna, ale to na podstatě věci nic nemění: Cirkopolis je zkrátka komorní akce, určená spíš novocirkusovým fajnšmekrům.
To ovšem neznamená, že by se tu nemohly objevit kousky spadající do pomyslné škatulky divácky vstřícného novocirkusového popu. Plně to platí pro úvodní titul letošního ročníku, francouzské trio Cie Stoptoï s inscenací LOOP. Dva žongléři a jeden hudebník nepředstírají, že nabízejí nějaké hluboké sdělení nebo zásadní zážitek, prostě jen poněkud atypickým způsobem žonglují a snaží se přitom být i zábavní.
Atypičnost spočívá především ve využití pružných, zhruba půlmetrových kruhů (pokud má ta věc nějaký odborný název, rád se nechám poučit). S těmi se dá nejen tradičně pohazovat (to se tu téměř neděje), ale také komplikovat manipulaci s klasickými míčky (to se naopak děje často) . A především: když se ta věc šikovně zkroutí a položí na zem, nebo třeba i na hlavu, po chvíli se sama rozmotá a může se vymrštit do vzduchu nebo něco někam odpálit. Vtip je v tom, že se nedá přesně odhadnout, kdy se pomalinké samovolné rozmotávání změní v očekávaný švih, po kterém je nutné kruh chytit nebo provést nějakou další akci. Oba účinkující tak každou chvíli společně s diváky dlouze sledují kusy umělé hmoty, které se na první pohled vůbec nepohybují – což je kupodivu docela zábavné a napínavé. Ostatně jako vždycky, když se v divadle děje něco doopravdy, něco, co nemůže být úplně nacvičené a připravené. Tento rys je ještě podtržen tím, že mezi sebou oba artisté občas soutěží, nejspíš nepředstíraně, kdo dokáže zareagovat rychleji.
O to, aby výše popsané aktivity nebyly moc jednotvárné (upřímně řečeno, chvílemi trochu jednotvárné jsou), se stará především bubeník a příležitostný kytarista. Ten sice velmi dobře hraje a rytmizuje akce, především je tu ale za klauna. Rovněž poněkud atypického: připomíná totiž laskavě zparodovanou figurku rockera klasického sedmdesátkového střihu. Okázale mlátí do své soupravy, předvádí patetická gesta, hází kolem sebe paličkami, několikrát sáhne i po blikající elektrické kytaře. A v závěru dokonce předvede vášnivé „bubenické sólo bez bicích“, to když mu kolegové postupně seberou veškerou výbavu s výjimkou šlapky od kopáku.
Dohromady to vydá na docela milou novocirkusovou hodinku, sice nijak zvlášť ambiciózní, ale chytlavou a v řadě ohledů i docela originální. Dobrá volba jako rozjezd na úvod festivalu.
festivalové stránky zde
foto David Konečný
To ovšem neznamená, že by se tu nemohly objevit kousky spadající do pomyslné škatulky divácky vstřícného novocirkusového popu. Plně to platí pro úvodní titul letošního ročníku, francouzské trio Cie Stoptoï s inscenací LOOP. Dva žongléři a jeden hudebník nepředstírají, že nabízejí nějaké hluboké sdělení nebo zásadní zážitek, prostě jen poněkud atypickým způsobem žonglují a snaží se přitom být i zábavní.
Atypičnost spočívá především ve využití pružných, zhruba půlmetrových kruhů (pokud má ta věc nějaký odborný název, rád se nechám poučit). S těmi se dá nejen tradičně pohazovat (to se tu téměř neděje), ale také komplikovat manipulaci s klasickými míčky (to se naopak děje často) . A především: když se ta věc šikovně zkroutí a položí na zem, nebo třeba i na hlavu, po chvíli se sama rozmotá a může se vymrštit do vzduchu nebo něco někam odpálit. Vtip je v tom, že se nedá přesně odhadnout, kdy se pomalinké samovolné rozmotávání změní v očekávaný švih, po kterém je nutné kruh chytit nebo provést nějakou další akci. Oba účinkující tak každou chvíli společně s diváky dlouze sledují kusy umělé hmoty, které se na první pohled vůbec nepohybují – což je kupodivu docela zábavné a napínavé. Ostatně jako vždycky, když se v divadle děje něco doopravdy, něco, co nemůže být úplně nacvičené a připravené. Tento rys je ještě podtržen tím, že mezi sebou oba artisté občas soutěží, nejspíš nepředstíraně, kdo dokáže zareagovat rychleji.
O to, aby výše popsané aktivity nebyly moc jednotvárné (upřímně řečeno, chvílemi trochu jednotvárné jsou), se stará především bubeník a příležitostný kytarista. Ten sice velmi dobře hraje a rytmizuje akce, především je tu ale za klauna. Rovněž poněkud atypického: připomíná totiž laskavě zparodovanou figurku rockera klasického sedmdesátkového střihu. Okázale mlátí do své soupravy, předvádí patetická gesta, hází kolem sebe paličkami, několikrát sáhne i po blikající elektrické kytaře. A v závěru dokonce předvede vášnivé „bubenické sólo bez bicích“, to když mu kolegové postupně seberou veškerou výbavu s výjimkou šlapky od kopáku.
Dohromady to vydá na docela milou novocirkusovou hodinku, sice nijak zvlášť ambiciózní, ale chytlavou a v řadě ohledů i docela originální. Dobrá volba jako rozjezd na úvod festivalu.
festivalové stránky zde
foto David Konečný
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme