Mikulka: Vladař (Divadlo Komedie)

Směšná hrůza, hrůzná směšnost

Už dlouho jsem neměl tak silnou chuť zastat se tvůrců, jako když jsem včera dopoledne viděl v Komedii první reprízu Vladaře - a pak jsem si ještě jednou nevěřícně přečetl, co o inscenaci Anny Klimešové napsal po premiéře Martin Švejda (tady). Kdyby nic jiného, tak přinejmenším Martinova věta „mělo by to být divadelně aspoň trochu zajímavé“ mi přijde téměř nepochopitelná. Troufnu si naopak tvrdit, že takhle „divadelně zajímavá“ podívaná bývá k vidění jen výjimečně. Ani nemluvě o tom, že to - konečně! - bylo zas jednou politické divadlo, které přišlo s něčím nápaditějším a hlubším, než s obvyklou banální ilustrací sdělení, které by stejně tak mohlo tvořit obsah jednoho novinového komentáře.



O Vladařovi budu podrobněji psát do Deníku N, takže co nejstručněji. Klimešová a spol. nejenže nepřicházejí s adaptací slavné Machivelliho politologické klasiky, oni se dokonce ani nesnaží o vyprávění jakéhokoli přehledného chronologického příběhu nebo o jasně zacílenou kritiku konkrétních špatností. Místo toho velmi šikovně, s velmi zábavnou groteskní nadsázkou a zároveň s nepřehlédnutelným zděšením rozehrávají neuchopitelně vykloubený, ale spolehlivě surový rej bezohledné moci. Přičemž setrvávají ve zvláštním průniku hraní sebe sama a evokace událostí světadějných. Od výchozí „revoluční“ situace (Máme svobodu! Divadlo Komedie je naše!) se postavy nezadržitelně posunují krvavými peripetiemi revolucí, královražd, válek, mírových jednání a vůbec všeho možného, co je s „politikou“ spojeno nebo bývá spojováno. Citovány jsou historické dokumenty i divadelní hry, mihnou se tu však i efemérní banality jako Trumpova kštice nebo Babišovo líbání Marka Prchala. Vše je viděno bizarně pokroucenou perspektivou, současně se to ale odehrává až nepříjemně logicky a vlastně i s jakousi osudovou nevyhnutelností.

Je to směšné a jde z toho hrůza. Tím víc, že Klimešová i její kolegové prokazují nejen invenci při vymýšlení obrazů a skvělý cit pro rytmus, umí zvolnit i zaburácet, umí být „naivní“ i rafinovaní. Čehož součástí může být i to, že ve správný okamžik předvedou, že opravdu „umí“, třeba když přejdou od uřvané válečné scény k dlouhému sólovému školeně znějícímu zpěvu nebo když v závěru čtyřhlasý sbor cituje mrazivě aktuálního Machiavelliho. Škoda jen, že po tomto výstupu, který tvořil přirozené a silné finále, následuje ještě několikaminutový dovětek, který potřebnou sílu už ani zdaleka nemá. (Nabídne poněkud těžkopádné a hlavně zbytečné připomenutí „pramenů“ a také ironický odkaz na českou polistopadovou realitu).

Ale i tak, bylo to jedno z nejpovedenějších představení celé letošní sezóny. A taky naděje, že nad českým politicky laděným divadlem přece jen není nutné lámat hůl.

Recenze vyšla 5. 4 v Deníku N (přístup k článku zde)
více informací zde
foto Facebook Komedie