Švejda: Co očekávám od politického divadla

Řekněme, že politické divadlo je něčím specifické. Pro mě snad nikoli až tolik jako u "užšího" pohledu Patrica Pavise ("společenou charakteristikou /.../ je snaha prosadit vítězství určité teorie, společenského přesvědčení, filosofického záměru. Estetika je v těchto případech podřízena politickému boji, a to natolik, že divadelní forma téměř zaniká v ideologické debatě"), ale v tom, že se prostě jaksi více zabývá stávající realitou - tou politickou.
Co dnes od politického divadla očekávám?

1) že zůstane divadlem
Jeho inklinace k "nedivadelním" formám (publicistice, občanskému vyjádření) je docela pochopitelná. Snaha promlouvat co nejotevřeněji a nejnaléhavěji vede téměř zákonitě k redukci estetické složky. Přiznám se, že tyhle tvůrčí spády mě asi nejvíc iritují. Když divadelník kvůli tomu, že potřebuje k dnešku něco nutkavě sdělit, zapomíná, že dělá divadlo. Cítím se podveden.
2) že nebude sloužit jako prostředek sebeutvrzení
Tahle funkce se dá (dala) pochopit v nesvobodných poměrech: divadlo jako místo, upevňující sounáležitost a srozumění mezi hledištěm a jevištěm. Ale dnes? Ve svobodných poměrech a - to především - v době sociálních sítí, kdy lze takový pocit nabýt prakticky okamžitě napsáním vhodně zvoleného statusu své sociální bublině? Není to zbytečné (byť o libých pocitech ze sebeujištění nelze pochybovat)? Přeji si být naopak myšlenkově vykolejován; chci, aby mi takové divadlo kladlo otázky, nutilo mě k znovuprozkoumání mých postojů.
3) že bude hovořit účinnou divadelní řečí
která bude podporovat, nikoli umenšovat intenzitu sdělení; tedy např. že nebude používat snadno prohlédnutelné postupy (typu alegorie), které zpohodlňují pozornost diváků.

Vybavím-li si své zážitky s politickým divadlem z poslední doby, nejvíc těmto mým očekáváním asi dostojí inscenace Michala Háby.