Mikulka: Na konci století ryb (A Studio Rubín)

No a co kdybysme se všichni rovnou svlíkli?

Krátce po zarovnání restů s inscenací Perníková chaloupka (přeloženou z jara, glosa zde) uvedlo A Studio Rubín první plánovaný titul sezóny nové. Zároveň se po mateřské pauze vrací zdejší dramaturgyně a umělecké šéfka Dagmar Fričová (dříve Radová) – a ukázalo se, že kouzlo stále trvá.

Na konci století ryb je – ošklivým termínem řečeno – sebezpytná vztahovka, která se točí kolem témat, jimiž se A Studio zabývalo loni a předloni v povedené sérii Thelma a Selma, Lonely horny only nebo Klaunovy názory. Fričová vezme úspěšnou manželskou dvojici mladšího středního věku, dvě ambiciózní mladé umělkyně, přidá špetku progresivistické rétoriky, smrťáckou dávku ironie, všechno důkladně protřepe, a vyjde z toho neobyčejně zábavný koktejl, ze kterého zároveň čiší úzkost a prázdnota. Sebezpyt, oscilující mezi sebezraňováním a sebeprezentací, pokrytecké a sebevědomé tirády, ironické zcizující komentáře pokryteckých a sebevědomých tirád, erotické dusno, které se nezadržitelně překlápí do banality a trapnosti. A na konci krátký záblesk naděje aspoň pro ty dva zakřiknutější členy čtveřice (musím se ovšem přiznat, že to byl jediný moment, který mi sem trochu nepasoval).

A navíc je to výborně zrežírované (Lucie Ferencová) i zahrané (Anita Krausová, Šimon Krupa, Jana Kozubková a Michaela Skalová). S nadhledem a lehkostí, bez zbytečného tlaku na pilu a šaškování, s řadou nápadů, které se sympaticky drží na obtížně postřehnutelné hranici mezi vážností, ironickým úšklebkem a absurdní legráckou. Třeba když při vrcholně trapném setkání celé čtveřice na chatě přejde hovor bez zjevného důvodů do písně od Radiohead, a dialogy tak pokračují, řečeno s Clausewitzem, „jinými prostředky“. Celkově velmi milé překvapení, a hlavně velmi povedená inscenace, které bych ze srdce přál, aby se stala i diváckým hitem.

Více informací o inscenaci zde
Foto ze zkoušky, Facebook A Studia