Łukasz Twarkowski má nejspíš rád sci-fi. Vloni prezentoval na festivalu Divadelní svět Brno adaptaci romány Olgy Ravn Zaměstnanci, letos přivezl festivalem koprodukovanou Quantu, fiktivní výjev ze zapadlého švýcarského penzionu Les Moires, kde se v roce 1938 potkávají Heissenberg, Pauli, Joliot-Curie a Majorana. Tématem je samozřejmě kvantová fyzika a princip neurčitosti v rovině fyzické, společenské i intimní.
Nebudu na Łukasze Twarkowského tak ostrý jako vloni Vladimír Mikulka, když zde (a pak i v SADu 4/2024) psal o Zaměstnancích. Základní znaky i vady nicméně zůstávají stejné: délka inscenace čítající tentokrát čisté tři hodiny, popisné nadužívání burácivých efektů (fakt bychom jinak nepochopili, že se přítomní podíleli na vývoji atomové bomby a že bomba dělá fakt „velké bum“, nebo že se opravdu blíží válka, když nám to předtím řekla snad každá z postav?), konstantní live cinema (nic proti ní když je nápaditě využita, ale přímý přenos z uzavřeného pokojíku na scéně je už vážně odporně ohraný princip bez jakékoli divadelní kvality) a velkolepá choreografie scény. To vše samozřejmě dokáže vytvářet (či spíše vnucovat) sugestivní atmosféru, ale zároveň je to silně únavné. Scénář a koncept kombinující variace různé neurčitosti (fyzikální, předvečer války, otevřené vztahy, gender…) s pátráním jak a proč navždy zmizel Ettore Majorano poté co zničil veškeré své zápisky, nepostrádá zajímavost a nejen intelektuální dráždivost. Jen se těžko zbavit pocitu, že by Twarkowski dokázal (a ztišenější scény to prokazují) totéž i bez technicistní ambaláže.
festivalové stránky
o inscenaci budu mluvit v příštím vydání podcastu
Záhledy
Jo, bylo to dlouhý. Věta jedné z postav (citováno po paměti): “Nadužívání formy u něj slouží ke skrytí nedostečného obsahu.” to jaksi shrnuje. Podívaná velkolepá, ale značnou část večera spíš jako když to někdo přežene s filtry na instagramu. A takový práce to dalo. Rád bych od něj viděl něco, kde mu bude dramaturg rovnocenným partnerem.
OdpovědětVymazat