Škorpil: Don Quijote. Pustá země. (Národní divadlo)

 Sám T.S.Eliot opatřil svou Pustou zemi poznámkovým aparátem, v němž osvětluje použité citace a odkazuje k inspiračním zdrojům. Později toho prý litoval, neboť to vedlo k „nabubřelému učenectví“ (bogus scholarship). Také duo SKUTR s dramaturgem Róbertem Štefančíkem ve své inscenaci odehrávané na točně Státní opery („vidím zástupy lidí, kteří se točí v kruhu“, verš 56 v překladu Petra Onufera) Eliota doplňují a komentují. Nejviditelněji přidáním odkazu na Cervantesova Dona Quijota již v titulu, v inscenaci pak živým tlumočením citátů, jež básník použil v originále, nebo rozehráváním příběhu Filomény z Ovidiových Proměn a osobní historie věštce Teiresia.

Po vzoru Eliotově míchají „vysoké a nízké“, ale na rozdíl od něj jsou poeticky účinní jen oblasti první, tedy tam, kde nechají zaznít verše Pusté země v relativně jednoduchých mizanscénách využívajících práci s prostorem Státní opery a scénu Martina Chocholouška. Svícením, přednesem a scénou šikovně budovaná atmosféra se ale vytrácí kdykoli se snaží vyjít vstříc divákům již zmiňovaným dovysvětlováním, pokusy o humor (až trapně rozehrávané změny pohlaví věštce Teirésia) či prolamováním čtvrté stěny (to je primárně úloha Šéfa a jeho pomocníka, rozuměj Dona Quijota a Sancho Panzy v podání Vladimíra Javorského a Marka Daniela; čímž se bohužel jakákoli provázanost Eliota se Cervantesem vyčerpává) . V paměti tak spíše zůstanou ztišené okamžiky, proměnlivý a přesný výkon Pavly Beretové, Denisy Barešové a – když není nucena do travestie – Lucie Trmíkové či Petra Vančury a – trochu překvapivě – i zcela němý tanečník, jinak též zástupce všech anonymních mrtvých a trpitelů Eliotovy předlohy, Adam Rameš.

více o inscenaci

foto Pavel Hejný