Voska: Bytost (Divadlo X10)

Líp už bylo, ale bez lidí to nepůjde

Zatím jsem si netroufal začíst se do děl předloni zesnulého spisovatele Václava Kahudy. Pokusil jsem se však alespoň nahlédnout do divadelní interpretace jeho světa v podání Divadla X10, které uvádí adaptaci Kahudovy novely Bytost v režii Kamily Polívkové. Ale nejsem asi ten pravý, kdo by se do něčeho takového měl pouštět.

S posledními inscenacemi režisérky Polívkové, mezi něž se vedle Měsíčního kamene ve Studiu Hrdinů a Vyhnanství v X10 zařadila také Bytost, mám setrvalou potíž. Vždy ocením výběr neotřelého textu a žasnu nad scénograficky působivým i dokonale promyšleným technickým řešením toho kterého počinu. Jenomže – a to už je zřejmě moje omezení – divadlo pořád vnímám jako setkání živých lidí. A v tom pro mne Polívkové inscenace záhadným způsobem nevycházejí.

Znovu jsem si to připomněl v Divadle X10. Přitom úvod představení dokáže ztišeným rozhovorem všech tří účinkujících (Vladimír Javorský, Václav Marhold, Vojtěch Hrabák) vzbudit dojem, že tentokrát to bude jiné. Ocitáme se kdesi ve vzdálené budoucnosti, v níž účinkující něžně vzpomínají na náš současný svět a zážitky z něj. Jenomže to brzy naruší technická náročnost jednotlivých scén, ve kterých režie pracuje třeba s principem live cinema soustředícím se na zabírání nejmenších detailů. Celková koncepce inscenace tak herce často chtě nechtě odkazuje do pozice odosobněného obslužného personálu – jsou samozřejmě nepostradatelní, ale představení je i přes jejich fyzickou přítomnost prostoupeno odtažitým chladem, na nějž zkrátka nejsem schopen se naladit. Ne že by snad tenhle antropocentrismu se vyhýbající přístup byl úplně od věci, k postapokalyptickému Kahudovu textu se vlastně dobře hodí. V divadle však na něj zatím nejsem schopen přistoupit.

Reprízu 14. května navíc provázely problémy technického rázu, což je u takto konstruované inscenace docela podstatná nesnáz. Velmi rušivě působily neustálé výpadky mikroportu Vladimíra Javorského v hlavní roli, a s nelehkým a tematicky se poněkud cyklícím textem bojovali nejen usínající „vnímatelé“ v publiku, ale bohužel také interpreti na jevišti. Ovšem dá se to brát i tak, že právě těmihle „chybovými“ problesky se do představení dostala ta lidská dimenze, po které o pár řádků výš tolik volám. Mám, co jsem chtěl.

VOJTĚCH VOSKA

foto Patrik Borecký
více zde