Dům, kde chtěli psát všichni
Juniorský tým spolku JEDL přišel (těsně před Vánocemi) s novým počinem. Je pod ním podepsané již osvědčené duo Kristýna Nebeská - Maxim Bitto, příběh pojednává o dětech slavného spisovatele Thomase Manna, hraje se v komorním sálku Peškovka a je to, možno předeslat hned v úvodu, kus energický a celkově dosti sympatický.
Samotná stavba autorské inscenace není nijak mimořádně objevná: nerozluční sourozenci Mannovi (Erika a Klaus) společně hrají groteskní a kruté hry, trpí náladou v domě určovanou patriarchálně božským otcem, vzdáleným a „nebesky“ nedostupným. Později do toho všeho začne prosakovat stále drsnější realita dekadentní Výmarské republiky a pak nastupujícího hitlerovského režimu, emigrace, návrat do zničeného Německa - a vše nevyhnutelně (a očekávatelně) vyústí do hořké, depresivní deziluze.
Podstatná je schopnost všech zúčastněných projít celým tímto obloukem způsobem, pro který mě nenapadá lepší výraz než „drastická lehkost“. Nejvíc pozornosti na sebe strhává Michaela Krylová v roli aktivnější sestry Eriky, poté divoké herečky a nakonec manažersky věcné dámy, která si na nyní již nemohoucím otci dokáže coby opatrovnice vynutit dříve tolik postrádanou blízkost a objetí. Samuel Toman jako Klaus je jejím depresivním, do sebe staženým a neustále pochybujícím antipodem, současně však i srozuměným parťákem. Jejich zběsilé vyvádění je zpočátku vzdor vší krutosti a hořkosti nefalšovaně zábavné, později dění adekvátně situaci nabírá tóny stále temnější.
Že to celé působí nenásilně a plynule je zásluhou režie, která se nedere do popředí, necítí nutnost strhávat pozornost na sebe, přitom ale dokáže setrvale přicházet s drobnými nápady, krutě ironickými vtípky a přitom krůček po krůčku proměňovat atmosféru až do závěrečné temnoty. Celek lze číst jako „interní“ zprávu o osudech slavné spisovatelské rodiny Mannů, coby neradostný odraz velkých dějin, ale určitě tak trochu i jako vzpomínku Kristýny Nebeské na její vlastní zážitky z dětství a mládí prožitého v umělecké rodině. Důležité je, že Prokletí domu Mannových všechny tyto roviny spojuje do tvaru velmi dobře vyváženého, přirozeně propojeného a divadelně živého. Povedený počin a zároveň potvrzení, že snaha JEDLU poskytnout prostor další generaci není jen samoúčelnou malou domů.
VLADIMÍR MIKULKA
více informací zde
foto Marie Sedelmayerová
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme