Dubský: Regiony (čtvrtek 25.6.)

Matko boží, vyžeň Putina (Boca Loca Lab)
Negatívy snehu: Wetzler, Vrba, Schulman, Lux (Divadlo Jána Palárika v Trnavě)

Matko boží, vyžeň Putina Voicebandová inscenace Jiřího Adámka Austerlitze je spíše jevištním koncertem, který se věnuje kauze odsouzení punkové kapely Pussy Riot, ale i obecně odporu vůči vládě Vladimira Putina, který byl v Rusku nejsilnější kolem roku 2012. Jak se autoritativní režim s oponenty vypořádal, je celkem známé, inscenace se snaží upozornit na některé souvislosti, ale těžko dnes k tématu sdělit něco vyloženě objevného. Nejsilnější je inscenace v místech, kde zaznívá zřetelně ironický podtón.

Trojice hereček je ve vícehlasech velmi přesná a především u Kateřiny Císařové mám pocit, že by dokázala diváka zaujmout i při předčítání telefonního seznamu.

Negatívy snehu Koprodukční inscenace trnavského divadla má na Slovensku celkem pozitivní ohlasy, takže mohou moje slova působit nepřiměřeně příkře. Ovšem režisér Dávid Paška dokázal v Negatívech snehu odbourat většinu věcí, kvůli kterým chodím do divadla. A soudím, že jsem tento pocit neměl sám, exodus diváků byl o přestávce značný.

Inscenace se skládá ze tří částí, z nichž dvě uvidí divák pouze na plátně – v případě polského příspěvku jde o divadelní záznam (při premiéře se prý hrálo živě) a německý příběh je prezentován ve filmové podobě. Přiznám se, že už tento koncept mi přijde dost iritující, jde pro mě o krystalickou ukázku toho, kdy využití moderních technologií zcela převálcuje divadelní vyznění. Ještě větším problémem ale je, že ani slovenská třetina celkový obraz nijak nevylepší. Účinkující totiž nehrají pro diváky v hledišti, ale na kameru, která je na jevišti živě snímá.

Samotné téma hry přitom není vůbec marné, vypráví totiž příběhy lidí, kteří se před druhou světovou válkou i během ní snažili poukázat na zvěrstva páchaná nacisty, a kterým mezinárodní společenství nedopřálo sluchu. Třeba hrůzy Osvětimi byly pro mnoho lidí natolik neuvěřitelné, že je považovali za propagandu.

Polská a slovenská část jsou vystavěny jako epické vyprávění, ale naprosto nesmyslně jsou divákům předávány v kulometné kadenci a s ohromným množstvím detailů rozmělňujících celkem čitelné poselství. Jakoby se herci z Trnavy a Opole předháněli v tom, kdo dokáže do svého vymezeného času dostat co největší množství textu. Chápu, že odstup od ztvárňovaných příběhů byl inscenačním principem, přesto je s podivem, že s tak silným tématem, jako je holocaust, se nedaří přenést „přes rampu“ téměř žádné emoce.

Paradoxně nejsilnější tak je německý příspěvek do téhle inscenační skládačky, do kterého se podařilo dostat i nějaké to napětí. Ale nevím, jestli je pro inscenaci dobrou vizitkou, když jsou její nejpůsobivější částí filmové dotáčky...

LUKÁŠ DUBSKÝ

kompletní festivalový program zde
foto web festivalu