Dubský: Tartuffe (Divadlo Šumperk)

V době, kdy se tak daří politickému populismu, je klasická komedie o přetvářce a manipulaci dramaturgicky logicky volbou. Na inscenaci režiséra Mikoláše Tyce v šumperském divadle celkem sedí možná trochu otřepaná fráze, že zůstala někde na půli cesty.
Tvůrčí tým se sympaticky snaží o nenásilnou aktualizaci, která ovšem vynikne především ve výpravě Lindy Holubové. Děj se z francozských salonů přesunul do plechové garáže, kde na zdi visí silniční kolo a v lednici se chladí značné množství alkoholu. Za posuvnými dveřmi stojí zahradní gril a nevkusně halloweensky nazdobená socha. Kostýmy jsou vtipně eklektické, když mísí současné prvky s těmi z dob Molièra.

V rovině textu a výstavby jednotlivých situací už ale inscenace tak invenční není. Povedl se začátek, kde režisér drobnými náznaky ukázal, že celá Orgonova rodina má do nějaké počestnosti daleko. Představení v těchto okamžicích táhne především Ladislava Jančíková v roli služebné Doriny, která dokázala skvěle skloubit verše s plebejskou přímočarostí své postavy.

 

Postupem času se ale snahy o aktualizaci stávají stále vzácnější. Chápu, že tvůrci nechtěli jít cestou dekonstrukce této Molièrovy komedie, ale když už třeba Orgonovu dceru Marianu (Klára Marxová) pojmu jako puberťačku s růžovými vlasy, kterou mobilní telefon zajímá mnohem víc než osud jejího manželství s Valérem, působí nepatřičně, když začne ve druhé půlce představení mluvit o odchodu do kláštera v reakci na vynucený sňatek s Tartuffem (Kryštof Zajíček Grygar). Inscenace ve své prostřední části trochu ztrácí tempo, ale samotný závěr, v němž se členové rodiny narychlo snaží odnést z domu, který jim zabavil exekutor, co největší množství majetku, nabízí příjemně ironickou tečku.

 

foto Martin Špelda 

více o inscenaci