Mikulka: Bakchantky (Národní divadlo)

Toho boha přijmi, je mocný

Thébské ženy pobíhají po horách daleko od města, cítí se svobodně a jsou šťastné. Když se jim někdo nešikovně připlete do cesty, roztrhají ho na kusy. Thébský vládce, zaprděný macho‑diktátor, slibuje, že je nechá pochytat a násilím je vrátí „ke stavu“. Bůh Dionýsos, který proměnu žen v divé bakchantky způsobil, je vzdor své žovialitě (vpravdě bohorovné) figura odpudivě samolibá a surově mstivá. Na sympaťáky, kterým byste mohli fandit, zkrátka v téhle inscenaci nenarazíte - a právě v tom spočívá její síla.

Škorpil: Bakchantky (Národní divadlo)

…je možné pozorovat více soustředění na text, na jeho sdělování. Ubývá režijního «rozmachu». /…/ a větší důraz je kladen na dialog s předlohou.“ napsal jsem ve čtvrtém čísle loňského ročníku SADu o Janu Fričovi v souvislosti s inscenací Otec hlídá dceru. A o kus výše padla slova, že Frič „volí stále jemnější prostředky a zároveň zůstává režisérem s nezaměnitelným rukopisem.“ Což vše platí i v případě Bakchantek. Jsou sice odvázanější než Vassa či Otec, ale nebudí dojem vzdorovité provokace. Ano, je to spíše než cokoli jiného muzikál, je zde řada až zlomyslných žertů, ale alespoň pro mne to vše dává smysl.

Mikulka: Zvěřinec (Studio Hrdinů)

Siláctví místo síly

S inscenačním stylem Miroslava Bambuška jsem vždycky míval problém, a na jeho nové premiéře jsem si po několikaleté pauze potvrdil, že se na tom nic nezměnilo. Bambušek se snaží pracovat metodou intenzivních divadelní obrazů, jenomže, obávám se, dar vytvářet skutečně silné obrazy jednoduše nemá. Což kompenzuje přístupem, který by bylo možné označit jako „režijní siláctví“.

Mikulka: Nevinný (Jihočeské divadlo)

Divadelní adaptace literárních textů představují možnost lákavou, vždycky ale poněkud riskantní. Znovu se to potvrdilo v inscenaci Nevinný (podle stejnojmenného románu Iana McEwana z roku 1990), kterou uvádí Jihočeské divadlo v komorním prostoru zvaném „Na půdě“.

Mikulka: Ženy, držte huby! (Spolek JEDL)

Spolek JEDL má s divadelními portréty bohaté zkušenosti. V nedávné „covidové“ inscenaci Zahradníček/Vše mé je tvé dokonce Lucie Trmíková s Janem Nebeským (a také s výtvarnicí Petrou Vlachynskou) zachytili osud v lecčems blízký tomu, co prožila Růžena Vacková, o níž pojednává jejich nejnovější opus Ženy, držte huby! Vzdor dryáčnickému titulu se však i tentokrát jedná o tvar značně artistní, vzdálený všem naturalismům.

Mikulka: Žena na Měsíci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tedy do třetice rychle za sebou o podivnosti z Alfreda. Anotace Ženy na Měsíci naznačovala, že to tentokrát bude divadlo trochu jiného ranku než inscenace, o kterých jsem psal minule: „Vystoupí tři heterosexuální bílí muži v nejlepším věku a jedna žena! […] Zábava pro tradiční rodinu s tradičními hodnotami! Šovinismus, machismus a netolerance všeho druhu v zábavném spektáklu pro veterány všech kulturních válek!“

Mikulka: Z popela (Alfred ve dvoře)

O popelech, krajinách a minimalismu

Nedávno jsem v Alfredovi viděl Mockovo představení Krajina s bažantem, zajícem a srnkou. Zhruba hodinku se toho tehdy dělo na jevišti dělo jen pramálo - a velmi se mi to líbilo. Ba co víc, měl jsem příjemný pocit, že docela dobře rozumím tomu, co onen podivný minimalistický útvar sděluje, i když se to dalo dost obtížně převést do slov. Po včerejším zážitku s performancí Z popela, kde se toho za nějakých čtyřicet minut také moc neudálo, jsem si byl ve všech ohledech jistý podstatně méně. A vzhledem k tomu, že se jednalo o kus záměrně abstraktní, nemá valný smysl konstruovat jakékoli racionálně uchopitelné sdělení.

Mikulka: Slávy dcery (La Fabrika)

Co by na to řek pan Mamet

Americký dramatik David Mamet napsal před pár lety knihu Divadlo, v níž s úderností poněkud sekernickou tvrdí třeba to (volně parafrázuji), že režisér je při přípravě inscenace pouze na obtíž a pokud herci dostanou volnou ruku, aby si autorův text rozehráli podle svého, dopadne to vždy nejlépe. O velmi sporné tvrzení se jedná i v případě anglosaské interpretační činohry založené na pravidelném textu, o níž Mamet psal; pro kohokoli se středoevropskou divadelní zkušeností se zdá být nesmyslnost takového pravidla evidentní. Jenže málo platné, v průběhu včerejší premiéry v La Fabrice jsem si na Mameta vzpomněl hned několikrát.

Dubský: Prašina (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Populární knihy pro mládež ze série Prašina od Vojtěcha Matochy jsem nečetl, ale soudě dle hradecké inscenace jde o novodobou variaci na foglarovky, snad jen s o něco mysterióznějším vyzněním. Fiktivní pražská čtvrť Prašina asi fanouškům Záhady hlavolamu nemůže nepřipomenout Stínadla, v díle se snoubí jistá starosvětskost se současností prezentovanou hlavně moderními technologiemi.

Mikulka: Před sebou neutečeš! (LÁHOR/Soundsystem)

Volíš Martu nebo Kamilu?!

Letí to. Na představení Láhor/Saundsystem jsem byl naposledy před deseti lety v Činoheráku. Parta kolem Petra Marka tehdy v inscenaci Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? připomínala výročí listopadu 1989 - s ironií, ale vlastně docela státotvorně. Na stejném místě a na politické téma se hrálo i tentokrát. Možná je to jen náhoda, ale posun vypadá docela příznačně: inscenace Před sebou neutečeš! sice zachovává důslednou žabí perspektivu, místo zlomové dějinné události však už sleduje vcelku banální politický provoz. Nejedná se tu o nic většího, než o dohadování, jestli má broumovská buňka nejmenovaného politického hnutí vyslat do senátních voleb Martu nebo Kamilu. Obě dámy (a nejen ony) přitom mají ve skříních nejrůznější kostlivce - a snaha udělat si na poslední chvíli ve věcech jasno není ani moc důstojná ani efektivní.