Mikulka: Honey (Dejvické divadlo + Cirk La Putyka)

Je to písnička hodně obehraná, ale nezbývá, než jí připomenout i tentokrát: spojení cirkusu s divadlem je věc nadmíru obtížná. V případě Honey je ovšem pozoruhodné především to, že trochu nepravděpodobně vyhlížející skupina vedená Miroslavem Krobotem šla na věc z opačné strany, než bývá zvykem, tedy od činohry.

Švejda: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Divadelník Agnieszky Olsten představuje ten typ současné evropské činohry, jaký byl u nás ve vrcholné podobě k vidění především díky německým inscenacím Thomase Ostermaiera. Divadlo s performativními rysy, interaktivními prvky, s textovou předlohou (jejím tématem), která slouží jako ohnisko, kolem kterého inscenace osciluje; divadlo jako určitá montáž atrakcí.
Divadelník začíná už na cestě, vedoucí do prostoru, ve kterém se hraje - divák se na ní potkává s jednotlivými účinkujícími. Samotný prostor, ohraničený nevzhlednou plechovou ohradou, pak má neformální uspořádání (hraje se uprostřed, diváci sedí kolem na volně rozmístěných židlích). Jak nenuceně inscenace začíná, tak i končí (postavy zaregistrují, že hoří fara - a tedy představení Brusconiho společnosti nebude, herci to opakovaně přečtou z promítaných titulků - a "rozejdou se").

Mikulka: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Takže na závěr festivalu to nejlepší. Nápad zahrát Divadelníka s ženou v titulní roli Bruscona, autoritativního principála kočovné společnosti, sice vyhlíží trochu samoúčelně, a vlastně ani po zhlédnutí představení není tak úplně zřejmé, proč k takovému rozhodnutí došlo, podstatnější však je, že Agnieszka Kwietniewska byla výborná. A že celá inscenace disponovala svůdně perverzním, hrozivě surreálných šarmem.

Mikulka: Nejsme barbaři (Palm Off Fest - Katona József Színház Budapešť)

Zhruba po sedmdesáti minutách to vypadalo, že představení končí, a já si říkal, že to byla podívaná neobyčejně rafinovaná, velmi nejednoznačná, a také velmi provokativní - ve smyslu provokování publika k hledání vlastního názoru. Že budapešťské divadlo s pomocí hry berlínského dramatika vyslyšelo volání po otevřeném politickém divadle, se kterým tady před pár dny přišel kolega Švejda.

Mikulka: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Je čas na Šejnyšou!

Všichni jsme nějací, každý máme nějaké problémy a zvláštnůstky, které mohou vypadat pro nás i pro ostatní nesnesitelně, důležité ale je, abychom se s nimi naučili žít, tolerovali je u sebe i u těch ostatních, snad je dokonce i měli rádi. Zhruba tohle je klíčové sdělení hry Jsme v pohodě. Říká se to ovšem způsobem, který s pramálo objevnou banalitou tohoto sdělení počítá - a využívá ji jednak k všelikým ironickým hrátkám a jednak k tomu, aby se ukázalo, že je to sdělení vzdor všemu dosti podstatné. (Následují nepěkné spoilery.)

Etlíková: Sakurambo (D'epog)

Prvotní předpoklad úspěšného seppuku

Skutečnost, že o úterním hostování inscenace Sakurambo ve Venuši ve Švehlovce píšu až teď, nevyplývá jenom z toho, že jsem během týdne nenašla moc klidu na psaní. Bylo především těžké si alespoň částečně ujasnit, co přesně zapříčinilo, že na toto monodrama tak často a ráda vzpomínám.

Švejda: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Jsme v pohodě Paula Rudnicka sestává ze čtyř scén. Prvé tři jsou monology osob (dvě ženy, jeden muž), kteří se různými pózami (přepjatě empatická matka; okázalý, nekorektní gay; plameně optimistická matka) snaží vyrovnat s problémy (menšinovou sexuální orientací, případně s jejími následky) svými či svých dětí. V závěrečné scéně se všechny postavy setkávají v prostředí porodnice a autor jejich příběhy "ekumenicky" uzavře.

Škorpil: Dynastie (Palm Off Fest - Husa na provázku)

Stefano Massini napsal rodinnou kroniku rodiny Lehmanů od příchodu do Ameriky v roce 1850 po nucený prodej jejich investičního impéria o 153 let později. Zvládá to po brechtovsku (a nemusí mu ani na začátku telefonovat), se spoustou komentářů, vystupování z postav a jiných zcizovacích prostředků. Navrch přidává řadu refrénů, opakujících se motivů a situací. Aktivity dravců kapitálu přitom prvoplánově neodsuzuje a dlouho by jim dokonce šlo držet palce, kdyby jen jeden nevěděl, kam to vše míří a jaká byla role Lehman Brothers (nejen) ve finanční krizi roku 2008. Ale nakonec přeci jen dojde na – nevyslovené – poučení, že „kdo chtěl víc, nemá nic“ (čemuž staří latiníci říkají hybris).

Švejda: Andrej Babiš a divadlo

Přestal jsem již před jistým časem  - ve své sociální bublině - sledovat reakce na Andreje Babiše. (Před závorkou budiž řečeno: svůj postoj k AB - negativní - mám zcela ujasněný.) Přišlo mi to zbytečné, neproduktivní. Jednolitý hlas, opakující jako mantru pořád to samé, sloužil především k pouhému utvrzování se ve vlastních postojích, coby sebeidentifikační prostředek, ve kterém jsem neviděl ochotu dozvědět se, proč to "zlo" na druhé tak působí; co je k tomu vede, že mu naslouchají.
A stejně tak to mám s politickým či, chcete-li, společensko - kritickým divadlem. K čemu je divadlo, které jen potvrzuje mé názory? Které mi neklade otázky, nýbrž jen vyslovuje dávno známé odpovědi? Které odmítne vzít druhou stranu vážně a nesnaží se mě tím vyprovokovat z pohodlí vlastních názorů a vyvolat dialog/diskusi? Takové divadlo je dobré tak maximálně k tomu, abychom druhý den - až zjistíme, jaká je skutečná realita - vystřízlivěli. A pak se třeba, sebedojímavě, uchylovali k patetickým prohlášením typu, že bude snad lepší emigrovat.

Švejda: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Vnímat Prokletí, aniž bychom nevzali v potaz jeho polský kontext, nemá dost dobře smysl. Frljićova inscenace je na polské reálie jednoznačně zaměřená, má sloužit k "vymítání problémů" tamní společnosti. Jde tedy o politické divadlo, u něhož, zdá se mi, mimoumělecká složka hraje stejně důležitou roli jako složka umělecká. Jako prostředek k tomuto "vymítání" slouží provokace. Provokace tu je zcela záměrná, má vyvolat reakci druhé strany (diváků; těch, kterých se předváděné problémy týkají); nemít toto na paměti, jeden by si až řekl, že je poněkud samoúčelná...