Škorpil: Cesta dlouhým dnem do noci (Divadlo v Dlouhé)

 Zhruba ve dvou jejích třetinách přeruší Burajovu inscenaci Cesty dlouhým dnem do noci umělecko-terapeutická intervence „Sen o terapii“: na scénu vejde terapeut Daniel Wagner a rozestaví židle, na něž usednou herci. Jsou stále ve svých postavách, ale mimo O’Neilův fikční svět a podstatně civilněji odpovídají na celkem očekávatelné otázky. Divák se nedozví nic nového, jen je mu shrnuto, co by jinak – snad složitěji, či méně přímočaře – dokázal vyčíst z náznaků a vodítek obsažených v textu i inscenaci. Osobně považuji tento vstup za zcela zbytečný ornament, který zbytečně (ne-li urážlivě) podceňuje důvtip diváctva i um Eugena O’Neila. Dvojakost této scény, tedy rozlomenost mezi trváním na psychologické věrohodnosti postav a jejich realistickým ztvárněním a inscenátorským vstupem do takto budovaného světa je ale příznačný pro celou inscenaci.

Mikulka: Racek (Divadlo Na zábradlí)

Čechov až na kost

Asi jsem nebyl sám, kdo od Havelkova Racka v Divadle na Zábradlí očekával, že režisér klasiku nějakým způsobem „rozstřílí“ (nebo že třeba odkáže na zdejšího, dnes už legendárního Racka Léblova). Nestalo se. Na rozdíl od Havelkova dosti bezradného dejvického pokusu propojit dávnou klasicko-romantickou „bitvu o Hernaniho“ s dnešními kulturními válkami, zůstala Čechovova sonda do světa všeobjímajících frustrací a nepřehledných sporů mezi „starým“ a „novým“ uměním ve tvaru víceméně původním. Věci to bylo ku prospěchu.

Dubský: Soused (Městská divadla pražská)

Městská divadla pražská uvedla v české premiéře novinku z německojazyčné oblasti. Hra Soused Daniela Kehlmanna měla ve vídeňském Burgtheatru premiéru na podzim roku 2022 a je adaptací autorova scénáře ke stejnojmennému filmu.

Voska: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

Kruté žerty se Sověty

Ani mne nejnovější premiéra Dejvického divadla příliš neuchvátila a souhlasím s Jakubem Škorpilem (tady) i Radmilou Hrdinovou, že hlavním kamenem úrazu inscenace Michala Vajdičky je přepísknutá fraškovitost směřující až k řachandě. A ano, obzvlášť ve srovnání se stejnojmenným filmem, který komickou a drsně tragickou rovinu dokázal vybalancovat daleko šikovněji. Přesto si zkusím trochu zahrát na ďáblova advokáta, abych vyzdvihl dva aspekty, které mi v dejvické inscenaci přišly vlastně dost povedené.

Škorpil: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

 Inscenace Ztratili jsme Stalina, kterou v Dejvickém divadle podle adaptace Daniela Majlinga režíroval Michal Vajdička má podtitul „groteska z Kremlu“. Jde však o poněkud matoucí vymezení. Správněji by totiž mělo znít „fraška z Kremlu“. (A pro ty méně chápavé snad i „řachanda z Kremlu“.)

Dubský: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

Na novou inscenaci Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí jsem mířil trochu s obavami. U Medvěda s motorovou pilou jsem měl pocit, že se režisérův oblíbený formát krátkých skečů rozvíjejících ústřední téma či motiv už poněkud vyčerpal a Mikulášek se v něm umělecky zacyklil. Uvnitř banánu sice po formální stránce nijak nepřekvapí, ale pro mě to tentokrát byla trefa do černého. V divadelní adaptaci knihy Pavla Klusáka se podařilo stvořit křehký, surreálný svět hudebních podivínů a outsiderů.

Voska: Ještě chvilku (Národní divadlo)

Tvůj táta je divadlo

Dvě starší ženy, Věra a Květa (Johanna Tesařová a Jana Preissová), přicházejí pozdě na velevážnou operu. A protože jsou to dámy od rány, jejich vstup do hlediště je tak halasný, že představení musí být zastaveno. Věra se pustí do plamenné diskuze s osazenstvem divadla, a až teprve když se dosyta vypovídá, může se hrát dál. Tedy, jen na chvilku. Technici totiž zjistí, že někam zašantročili stroj na sny. Najdou ho pod Květiným přístavkem, dostane se do rukou zmíněným dámám – a pak už se dějí věci.

Dubský: Bílá Voda (Městské divadlo Brno)

Dramatizace románů Kateřiny Tučkové se na českých jevištích zabydlely, takže není divu, že její nejnovější dílo Bílá Voda se divadelní verze dočkalo již necelé dva roky po vydání. Ve světové premiéře ji uvedlo Městské divadlo Brno, ještě v této sezoně se objeví i na prknech pražského Národního divadla.

Škorpil: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

V zásadě bych na okraj inscenace na motivy knihy Pavla Klusáka Uvnitř banánu mohl napsat něco podobného, co jsem poznamenal už v reakci na Medvěda s motorovou pilou. Obě inscenace mají obdobná pozitiva i negativa. Na jedné straně stojí tentokrát herectví Davida Petrželky, Kateřiny Císařové a Anny Kameníkové, muzikálnost většiny obsazených a hudba Martina Kyšperského r/evokující kreace muzikálních outsiderů a exotů.

Dubský: Hamlet + Vyhubyt (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Hamlet

Režisér Pavel Khek Shakespearovu nejslavnější tragédii pro účely hradecké inscenace rázně osekal; vystačí si s osmi postavami, zmizeli Rosencrantz s Guildensternem, Fortinbras, hrobníci či herci. Hamlet je pojat jako rodinné drama, Khek ho nečte přes nějaké konkrétní téma, ale spíše se snaží prokreslit nezdravé vztahy mezi postavami, jež jsou zhusta založeny na touze ovládat či generačním nepochopení.