Dubský: Krásný nový den (Pomezí)

Spolek Pomezí ve své nejnovější inscenaci pokračuje v ohledávání netradičních přístupů k divadlu. Tentokrát se tvůrci rozhodli vzít divákovi jeden ze základních smyslů, skrze nějž obvykle představení vnímá. Téměř celou devadesátiminutovku totiž absolvuje poslepu.

Mikulka: Bůh v Las Vegas (Divadlo Na zábradlí)

Ztracení a depresivní v Las Vegas

Inscenací „o Gottovi“ se poslední dobou vyrojilo docela dost (inspirace úspěšnou knihou Pavla Klusáka je evidentní). Na Zábradlí si na závěr sezóny vybrali pobyt Gotta a spol. v Las Vegas, což je akce, kterou Klusák dost nemilosrdně demytizuje, Petr Erbes s Borisem Jedinákem se nicméně k dokumentárním faktům vztahují velmi volně. Navzdory tomu, že se na scéně pohybují postavy, které odkazují k reálným předobrazům; božským Kájou počínaje, přes Ladislava Štaidla až po smolaře Antonína Šůru.

Voska: Bílá voda (Národní divadlo)

Klášter jako frekventovaná křižovatka

Dlouhodobě sledovat tvorbu Michala Vajdičky je trochu jako stírat losy. Přitom se jeho inscenace vyznačují celkem podobným režijním rukopisem a Vajdička se opírá o povětšinou stálý tým. Akorát to prostě někdy vyjde hodně dobře (Ucpanej systém, Konec rudého člověka), někdy vůbec ne (Hordubal) a někdy tak napůl – jako v případě Bílé Vody.

Dubský: Divadelní svět Brno (úterý 28.5.)

Trójanky (Švandovo divadlo)
Zaměstnanci (Teatr Studio Warszawa)  

Hankovcová: Oheň (MeetFactory)

Inscenace Oheň, uváděná v MeetFactory, by se dala přirovnat k příslovečné tiché vodě, která podemílá břehy. Kolébá svou divadelní neokázalostí a nevtíravostí, ale právě i díky těmto kvalitám dokáže zprostředkovat silný a koncertovaný zážitek. Destilát současných úzkostí a neporozumění, připravený ze stejnojmenného románu současné francouzské autorky Marie Pourchet.

Mikulka: Ostrov Domov, Zaměstnanci (Divadelní svět Brno 2024)

O malých a velkých

Na Divadelní svět Brno jsem dorazil až v neděli coby druhá redakční směna nasazená ke sledování závěrečné třetiny festivalu. Mé dosavadní divadelní zážitky jsou, jak už to tak bývá, rozporuplné. S jednou zajímavostí: z toho, co jsem stihnul vidět, bylo nejpříjemnějším překvapením to úplně nejkratší představení - a naopak. Nic obecného se z toho samosebou vyvodit nedá, ale za zmínku to stojí: magická drobnička Ostrov Domov (Katanari Bratislava) a proti ní Zaměstnanci, mohutný a halasný kýč varšavského Teatr Studia.

Voska: Don Juan a já (Divadlo v Dlouhé)

Vypnout a (po skončení představení) zapnout

První dvě třetiny pozvolna končící sezóny Divadla v Dlouhé se nesly ve znamení diváckých výzev. Nejprve Šiktancova inscenace V džungli měst, pracující se záměrnou nesrozumitelností jednání postav, potom Burajova Cesta dlouhým dnem do noci, odvíjející se tři a čtvrt hodiny v pomalém, ne však úmorném tempu. Dramaturgicky tedy vlastně chápu, proč se poslední premiérou stala – eufemicky řečeno – velmi oddechová komedie Reného Levínského Don Juan a já v režii Hany Burešové. Úplný průšvih to není, přesto však zůstávají pochybnosti.

Škorpil: Sága rodu Marxů (Divadlo Husa na provázku + DSB 2024)

 Sága rodu Marxů zřejmě chce hledat odpověď na to, zda „Karel je v nás“ (jak se tu zpívá), zda jsme se dědictví jeho myšlenek dokázali/chtěli zbavit, zda náhodou i po letech a navzdory dějinným dezinterpretacím nemají jeho myšlenky stále (nebo znovu) platnost, jak vidí Marxe naši současníci, jestli máme jeho sochy bourat jako Berlínskou zeď, nebo znovu stavět… A také líčí různé i pikantní historky z jeho života – v jaké bídě a na dluh žil, kolik měl dětí a s kým… A také se ptá, zda za všemi emancipátory a revolucionáři nestojí oddané a vlastně poddané (a samozřejmě přehlížené) ženy… A jestli Karel s Bedřichem náhodou nezapomněli na to, že lidé chtějí snít a být šťastní, nejen mocní…

Voska: Tartuffláž (Divadlo D21)

Dnes si řekneme něco o Tartuffovi

Hned druhý Molière v rychlém sledu: nejdřív Hábova ústecká Škola žen, teď Spišákův Tartuffe v Divadle D21. Obě inscenace navíc spojuje podobný přístup k výchozímu textu jako odrazovému můstku k úvahám divadelním i jiným. Přemýšlím, proč to v mých očích Hábovi vyšlo skvěle a Spišákovi bohužel moc ne.

Mikulka: Velký nabíječ (A studio Rubín)

Tápání v říši loutkového porna

Pokud inscenace postrádá režii i dramaturgii, nezachrání ji pár nahodile vyhlížejících nápadů ani osobní šarmérství. Přesně tohle je bohužel případ Velkého Nabíječe v A studiu Rubín. Navzdory tomu, že loutková výprava Jiřího Knihy do říše porna slibovala zábavný a provokativní úlet.