Dubský: Krásný nový den (Pomezí)

Spolek Pomezí ve své nejnovější inscenaci pokračuje v ohledávání netradičních přístupů k divadlu. Tentokrát se tvůrci rozhodli vzít divákovi jeden ze základních smyslů, skrze nějž obvykle představení vnímá. Téměř celou devadesátiminutovku totiž absolvuje poslepu.
Jako námět k inscenaci posloužil román Den triffidů, jímž se ale Lukáš Brychta a jeho tým nijak nevázali. Diváci prožijí představení v malých osmičlenných skupinkách v úloze pacientů, kteří jsou přijati do nemocnice na plánovanou oční operaci, po níž si po dobu několika týdnů nesmějí sundat z očí klapky. Okamžik přijetí do nemocnice pod taktovkou primářky Sýčkové (Milada Vyhnálková) a sestry Alex (Jindřiška Dudziaková) je jediný, kdy ještě divák herce uvidí. Brzy po operaci se všichni propadají do postapokalyptického světa, v němž většina lidstva oslepla, vše zachvátila panika a priority i hodnoty se radikálně proměnily.

Vyzrazovat děj by bylo nepatřičné, zvědavost, kam bude inscenace dál směřovat udržuje zúčastněné v napětí. Divácký prožitek je to skutečně neobvyklý, jelikož je nutné používat úplně jiné smysly, než je zvykem. Tvůrci se v tomto ohledu opravdu snažili, aby byl zážitek co nejkomplexnější. Z různých stran přicházející zvuky někdy tvoří splývající kakofonii, jindy naopak přesně tvarují představivost, takže třeba při hádce dvou postav v kuchyni si člověk jen ze zvuků dokáže domýšlet, jak asi prostor vypadá. Při pohybu samozřejmě hraje hlavní roli hmat, pomohou také ruce herců, které bloudící, nevidomé diváky nasměrují. Při realizaci scény se ale myslelo i na detaily, jako jsou čichové vjemy; když diváci v příběhu sedí kolem praskajícího ohně, skutečně cítí sálající teplo.

Netradiční formát samozřejmě trochu narušuje vnímání samotného příběhu, alespoň já jsem se místy nedokázal odpoutat od ryze praktických starostí, jako třeba jestli nepostupuju moc rychle nebo naopak pomalu, byť herci jsou vždy připraveni zasáhnout a zajistit hladký průběh. Příběh nabízí ve zkratce (během hodiny a půl se překlene časový úsek několika týdnů) některá témata spojená se zánikem civilizace, ohledává hranice lidskosti, dokáže divákům navodit úzkost zranitelného člověka, který není pánem svého osudu a musí zcela spoléhat na milosrdenství ostatních.

Zprvu v celkem realistické rovině budovaný děj se ke konci překlopí do mysteriózního hávu s nejasnou pointou. Jak to všechno dopadlo, je tak na představivosti každého diváka, což už je u Pomezí trademark. Byť mi osobně tento žánrový zlom tak úplně neseděl, pozitivní dojmy z celého večera to nijak nerozptýlilo. Tomu, kdo nelpí na diváckém pohodlí a není klaustrofobik, lze nový počin Pomezí určitě doporučit.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více zde

foto Tereza Šolcová