sobota 22. února 2014

Mikulka: Dechovka (Vosto5)

S vědomím nedostatečné znalosti faktů raději ponechám stranou to, co by na téhle inscenaci mělo být nejpodstatnější, tedy dokumentární výpověď o masakru, při kterém rudí gardisté ve vesnici Dobronín pár dní po konci války zavraždili skupinu místních Němců. Věci byly zřejmě komplikovanější, než představení napovídá - inscenátoři se nicméně rozhodli nabídnout publiku vcelku přímočaré národně historické sebemrskačství. Což konec konců taky nemusí být úplně na škodu, jakkoli se i z takového přístupu může docela snadno stát manýra.

Sympatické ovšem je, že "dokumentární" Dechovka stojí za pozornost i z čistě divadelního hlediska. Režisér Jiří Havelka dokázal zvládnout velkou masu účinkujících (přibližně třicet), z nichž část zasahovala do dění z publika, a představení přinejmenším v prvních dvou třetinách běželo velmi svižně. Dokonce i navzdory přestavbě hlediště a převlékání herců přímo na scéně. Problematičtější byla závěrečná tancovačka (z níž alkoholem rozvášnění gardisté vyrazili „na věc“), tady se vlastně jen trochu zdlouhavě ilustrovalo to, co už bylo řečeno dříve. Zato první část inscenace, tvořená zasedáním současného městského zastupitelstva, zachytila úskalí pokusů vyrovnat se s vlastní minulostí až nečekaně silně. Na první pohled nic světoborného, skrz groteskní banalitu formanovsky trapného žvanění však drtivě prosvítala holá beznaděj, kterou lze v reálném světě zažít při debatách nejen na národnostní témata. A nejen debatách. O podstatě věci zkrátka někdy mohou lépe vypovídat zdánlivě banální „pohledy pod kámen“, než snaha ukázat prstem přímo na krvavý zločin.

Více informací o inscenaci zde
Podrobná recenze Dechovky vyjde v SADu 1/2014 (od Jakuba Škorpila)

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme