Doháněl jsem v posledních týdnech resty v Dejvickém divadle. Byly jimi Kafka ´24 (prem. 23. 4. 2014) a Kakadu (prem. 19. 12. 2014). Tituly z "přelomu" Dejvického divadla (rozuměj: odchod Miroslava Krobota z funkce uměleckého šéfa a nástup Michala Vajdičky tamtéž), a též poslední dva autorské a dramaturgické počiny Karla Františka Tománka v tomto divadle. Tituly, které byly - a dodnes jako poslední také zůstaly - jiné než "hlavní" repertoár souboru.
A právě tato jinakost byla také tím, co tvořilo jeden z podstatných faktorů stálého "růstu" Krobotova Dejvického divadla. Byla stimulujícím prvkem; něčím, co ne že by snad chtělo nahradit pilíře repertoáru (jež rostly z toho, co soubor dlouhodobě kultivoval a zdokonaloval), ale co je mohlo obohatit. Ta "jinakost" v sobě nesla, někdy i nemalé, problémy (i Kafka ´24 a Kakadu je mají) - ty ale vlastně byly pochopitelnou součástí této "jinakosti"; ba byly, dalo by se dokonce říct, i jejich kvalitou. Byly znakem hledání a vývoje souboru.
Tahle "jinakost" s nástupem Michala Vajdičky zmizela. A divadlo se spolehlo na to, v čem si je jisté či co už si někdy dřív ozkoušelo. Sázka na jistotu nemusí nutně znamenat - a v případě DD skutečně také (zatím) neznamená - pokles kvality tvorby, je ale známkou uměleckého vyhnívání. Vyhnívání, které může trvat i docela dlouho a nikdo nic nepozná - které je ale neklamným počátkem konce.
Jedním z podstatných problémů pražského divadla jako takového je právě to, že se s postupným vyhníváním souborů jen málo co dělá.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme