Švejda: Pýcha a předsudek (Národní divadlo)

Špinarův dekonstruující přístup - zkomediálňování (až zgroteskňování) a ironizování postav, antiiluzivní prvky (mikrofony, vystupování herců z postav a mluvení o nich ve třetí osobě) apod. - jako by měl, zdá se mi, učinit tématem inscenace - samu ironii. To, jak tato ironie vytváří protivenství, jak se stává překážkou pro "potkání se" postav. Na nic jiného jsem, přiznám se, nepřišel.

foto Patrik Borecký

Nebylo to vlastně ani dost dobře možné. Zmíněný přístup totiž vedl k fragmentarizaci tvaru, k jeho rozpadu - zvláště v prvé části - do de facto jednotlivých výstupů; inscenace běžela klopotně a nějaký příběh (snad především Darcyho a Elizabeth) se neměl téměř možnost prosadit.
Jeden by si řekl, když už Špinar dramatizaci Austenové románu - v logické dramaturgické řadě "zlaté kapličky" Manon Lescaut - Sen čarovné noci (v lehkém "letním" provedení) - uvádí, že si užije trochu té romantiky a dojetí - a ono, asi především kvůli výše uvedeným důvodů, ne.