Mikulka: Žranice (DISK)

Z karnivora koprofágem

Zase jednou potvrzení osvědčeného moudra, že čím menší jsou očekávání, tím příjemnější překvapení z toho může být. Na Žranici jsem se do DISKu chtěl původně vydat v mylném domění, že to je adaptace mého oblíbeného filmu Velká žranice, a příliš pozdě jsem zjistil, že inscenace vychází z dosti otravné hry Egona Bondyho Ministryně výživy. Na místě se ovšem ukázalo, že inscenátoři, jmenovitě Adam Skala a Kamila Krbcová, si z Bondyho vzali jen postavy a pár základních situací (z Velké žranice tu viditelného není vůbec nic) a napsali de facto novou hru. Kterážto je, na rozdíl od upovídaného a křečovitě ironického opusu undergroundového guru, opravdu povedená.

Skala s Krbcovou osvědčili – nejen jako autoři, ale i jako režisér a dramaturgyně - to, co se mi na divadle (a nejen tam) vždycky líbilo. Umění držet se na hraně groteskního a vážného, odvahu neuhnout před drsným nebo cynickým vtipem a zároveň schopnost nezůstat pouze u samoúčelného vtipkování. Žranice nepojednává o ničem menším než o schopnosti lidstva zničit samo sebe – za mohutného doprovodu vznešených frází o lásce k lidem. Předvádí šílené vědce, osudové ženy a diktátorské válečníky, kteří si dávají za cíl nasytit lidstvo, učinit je šťastným - a od lidstva za to chtějí jen trochu té lásky (a moci, samosebou). Vlastně taky ještě to, aby se raději moc nepátralo, jak to vlastně celé „uvnitř“ vypadá.

Už od prvních scén jsem s obavami očekával, kdy představení zvážní a začne se aktivisticky kázat, kdy zazní všechny obvyklé stížnosti a prefabrikované pravdy o tom, že se světem to není v pořádku. A ono ne. Pokud se objevila patetická scéna, velmi rychle ji inscenátoři dokázali otočit naruby, sestřelit nějakou nehorázností nebo ironicky použitým klišé. Přitom ale všechna ta velká témata nezmizela, jen zůstávala „kdesi dole“. Kdo chtěl, mohl si je tam najít, aniž by se stal obětí obligátní potřeby vystavit na odiv všechna poučení a rozhořčení v náležitě prvoplánové podobě.

Takřka všechny postavy jsou vlastně dost odpudivé a silně přepjaté, ale současně až nepříjemně srozumitelné a svým způsobem akceptovatelné. Ani původně titulní ministryně není pouhá karikatura, lze jí věřit, že to navzdory systému průmyslového kanibalismu všechno myslí dobře, že je zodpovědná vůči světu i vůči vlastní dceři, že je silnou ženou mezi slabými muži, a tak dál. A současně je to celé přepálená, barvitá a drsná groteska, kde může notorický masoužrout zemřít tak, že z nedostatku masa sežere sám sebe. Kde světlá budoucnost spočívá v konzumaci naparfémovaných výkalů (jeden z řady z řady hezkých onlinerů zní „z karnivora koprofágem") a kde nakonec všechny stejně sežerou mimozemšťané. Kde se nositelkou naděje a zároveň objektem drastické a nezvykle důsledné legrace stává vnučka oné ministryně, postrádající v důsledku jejích experimentů všechny končetiny.

Sehráno je to celé velmi živě, s očekávatelným, ale sympatickým nadšením veselé „studentské inscenace“. Pokud mohu jako vnější pozorovatel soudit, též s vespolným porozuměním zvolené poetice. V každém případě: Krbcová se Skalou jsou jména, která myslím stojí za to sledovat.

Více informací zde
O Žranici jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava v pondělí 20. 11 po osmé hodině