Nejsem ctitelem Elfriede Jelinek, Světlo v krabici Düsseldorfského Schauspielhausu ale dokázalo zklamat i hodně obezřetného návštěvníka. Nikoli tématem či formou, kombinace politické angažovanosti a osobních motivů je stejně jako nedramatičnost pro rakouskou dramatičku standardem. Zarážející byla spíš úmornost a nenápaditost, s jakou autorka i inscenátoři svá témata znovu a znovu propírají, nebo záplava banalit, kterým se horem dolem snaží dodat zdání hlubokomyslné závažnosti.
Velkou část představení sledujeme šest hereček, které se záměrně povrchně baví o módě a obsedantním nakupování. Občas to proloží zmínkami o těžkých podmínkách v asijských továrnách, postupem doby též o uprchlících. Inscenátoři k tomu dodají jeden docela působivý obraz, kdy se k titulní „světelné krabici“, v níž se vedou nekonečné konzumní řeči, zvolna ze tmy blíží postavy ozbrojené klacky a kameny, napůl uprchlíci, napůl zombies. Jak moc odpovídá takové vidění světa reálnému stavu věcí, je jistě otázkou, přímo na místě mě ale trápilo spíš to, že bylo nutné se k pointě prokoukat snad hodinovou nudou předchozího banálně satirického žvanění.
Inscenace však v tomto momentu k obecnému překvapení neskončila. Následovalo několik dalších scén, ve kterých autorka uvažovala sama o sobě a o svém stárnutí (na hlavách hereček nemohly samozřejmě chybět obligátní jelinekovské účesy), přičemž se na scéně střídala s dívenkou, která – tak falešně a protivně, jak to jen cvičené děti na divadle dokážou – mudrovala o módě a o tom, že jejím ideálem je být jako modelka.
Celé se to neslo v ironickém a sebeironickém tónu, ale měl jsem z toho trochu podobné pocity, jako nedávno při sledování Frljićova Prokletí: okázalá ironie slouží především jako alibi, za které lze pohodlně ukrýt prakticky cokoli. V případě Prokletí banálně dryáčnickou provokaci, zde nedivadelnost a nenápaditou protikonzumní satiru. V každém případě optimisticky doufám, že příděl angažovaného divadla tohoto typu už máme pro letošní ročník festivalu za sebou.
více informací o inscenaci zde
Foto Sebastian Hoppe & Thomas Rabsch
Velkou část představení sledujeme šest hereček, které se záměrně povrchně baví o módě a obsedantním nakupování. Občas to proloží zmínkami o těžkých podmínkách v asijských továrnách, postupem doby též o uprchlících. Inscenátoři k tomu dodají jeden docela působivý obraz, kdy se k titulní „světelné krabici“, v níž se vedou nekonečné konzumní řeči, zvolna ze tmy blíží postavy ozbrojené klacky a kameny, napůl uprchlíci, napůl zombies. Jak moc odpovídá takové vidění světa reálnému stavu věcí, je jistě otázkou, přímo na místě mě ale trápilo spíš to, že bylo nutné se k pointě prokoukat snad hodinovou nudou předchozího banálně satirického žvanění.
Inscenace však v tomto momentu k obecnému překvapení neskončila. Následovalo několik dalších scén, ve kterých autorka uvažovala sama o sobě a o svém stárnutí (na hlavách hereček nemohly samozřejmě chybět obligátní jelinekovské účesy), přičemž se na scéně střídala s dívenkou, která – tak falešně a protivně, jak to jen cvičené děti na divadle dokážou – mudrovala o módě a o tom, že jejím ideálem je být jako modelka.
Celé se to neslo v ironickém a sebeironickém tónu, ale měl jsem z toho trochu podobné pocity, jako nedávno při sledování Frljićova Prokletí: okázalá ironie slouží především jako alibi, za které lze pohodlně ukrýt prakticky cokoli. V případě Prokletí banálně dryáčnickou provokaci, zde nedivadelnost a nenápaditou protikonzumní satiru. V každém případě optimisticky doufám, že příděl angažovaného divadla tohoto typu už máme pro letošní ročník festivalu za sebou.
více informací o inscenaci zde
Foto Sebastian Hoppe & Thomas Rabsch
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme