Švejda: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno - PDFNJ 2017)

Sdělení až průzračně proklamativního filmu Strach jíst duše R. W. Fassbindera z roku 1974 o německé xenofobii (aneb - mohli bychom říct - "Jak se správně chovat k cizincům") je následující: nestačí v případě přistěhovalců chtít, aby se integrovali, tak jak nám to vyhovuje, nýbrž je třeba, abychom nejprve akceptovali jejich odlišnou mentalitu - a pak teprve vyvstává možnost společného, rovnocenného soužití.

foto Jakub Jíra

Jan Frič ve své inscenaci, která byla v rámci PDFNJ oceněna Cenou Josefa Balvína, tomuto řešení nevěří a závěr své adaptace mění: připsaná postava pohádkového Sandmanna, která celý večer provází, jej halí do kýčovitého irreálna (tak jako ostatně všechna místa filmového příběhu, která působí romanticky a nepravděpodobně) a nakonec prohlašuje, že všechno, co je potřeba, je láska.. Své řešení si tím, pravda, poněkud usnadnil.
Jinak se ale spolu s dramaturgem Petrem KlariNem Klárem Fassbinderova filmu, jeho příběhu, drží velice pevně. Inscenaci, jíž dává kabaretní ráz, sice - jako již tradičně - obohacuje o vtípky z ranku pokleslé "diskotékové" estetiky sedmdesátých a osmdesátých let (dobové zasazení tohoto filmu si o to ostatně samo říká), předlohu ale nezkresluje: především zásluhou dojemně tragikomického výkonu Ivany Hloužkové jako Emmi a také Romana Blumaiera jako Aliho ji naopak velice šikovně vede v komické i vážné poloze. Fričova inscenace není výsměchem Fassbinderově "instruktážní" love story postarší Němky a mladého krásného arabského gastarbeitra, ale přetlumočením, uchovávajícím (až na ten závěr) její sdělení.