Inscenace
v Čechách dosud neuvedené (a dříve ani nepřeložené) Molièrovy (a také
Corneillovy, Quinaultovy a Lullyho) tragikomedie - baletu Psyché je dalším z
titulů, kterým se Geisslers Hofcomoedianten snaží upozornit na (u nás) neznámá
či málo známá díla barokní kultury. I před tímto jistě záslužným úsilím ale
stojí, tak jako před nastudováním kteréhokoliv jiného díla, otázka: proč jej
vlastně uvádět? Čím v současnosti rezonuje? Anebo také: v čem konkrétně je ten
"všeplatný" mytologický příběh o Amorovi a Psyché právě dnes
zajímavý.
Petrovi Haškovi nelze upřít režijní vynalézavost, schopnost nabídnout dostatek
nejrůznějších nápadů, vtipů a vtípků. Jen by se ale taková práce nesměla
pohybovat v příliš obecné rovině, jež postrádá nějaký skutečný výklad předlohy.
Nějaké téma. Něco, co by diváka opravdu zasáhlo, chytilo ho svým
"drápem". Měla tím tématem být psychická muka matky, žárlící na
dívku, která jí odvádí syna? Či postavení "skleníkově čisté" krásy v
nečistém světě? Šlo o pouhé náznaky.
Problém - nutno říct - vznikal i z hlediska čistě interpretačního. Spojení
činoherního, hudebního a pohybového divadla klade na účinkující značné nároky -
a jejich limity pěvecké, hudebně interpretační či i činoherní nešlo přehlédnout (jak například Michaela Váňová jako Psyché zaujme v
rovině pohybové, tak budí rozpaky v rovině činoherní - konkrétně ve své mdlé
práci s hlasem). I tato věc přispívala k tomu, že Krása střídá nádheru byla
zážitkem, který sice nenudil, ale nijak zásadněji neupoutával.
Recenze vyšla v Divadelních novinách 7/2018 (k přečtení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme