Mikulka: Konina (Divadlo Na zábradlí)

Starosti nech koňovi

I když se tvůrci hrdě (a oprávněně) hlásí k tomu, že jejich dílo skutečně je onou titulní koninou, úplně bezezbytku to pro nový kus liberecké naivní party uváděný v Eliadově knihovně neplatí. V Konině má sice docela velkou úlohu mluvící kůň a příběh se posunuje vpřed hodně absurdními poskoky, jádro je nicméně vcelku zřetelně „emancipační“, dá-li se to tak nazvat.

Není to nic zvlášť překvapivého ani objevného. Příběhů, ve kterých se se hraje o tom, že princ (nebo nějaký jiný tradiční pohádkový hrdina) za moc nestojí a jeho obvyklou roli zaujme aktivnější a schopnější princezna, se poslední dobou vyrojila řada. Nic proti tomu, pokud nevznikne banální genderová agitka - což naštěstí není tento případ. Originálněji ovšem vyhlíží podoba princova mimoňství: víc než reálný svět ho zajímají „loutkové hry“, což se v závěru stane předmětem smířlivě pobaveného a svým způsobem rovněž výchovného happyendu. Když sestra vše potřebné vyřeší, přehraje princ celý příběh ještě jednou jako miniaturní loutkové divadlo; s nenápadným podtextem, že umění je stejně důležité jako vládnutí nebo zachraňování unesených dívek.

Nutno dodat, že volba koniny jakožto žánru občas vede k tomu, že si tvůrci tak trochu ulehčují práci: pohodlných svévolností a odbytě působících dějových zápletek je v inscenaci docela dost. Tak napůl vychází i snaha účinkujících vyskakovat z děje, ironicky komentovat dění a kamarádsky komunikovat s dětským publikem. Jako princip je to samozřejmě účinné, nemohl jsem se ale zbavit dojmu, že legrácky tohoto typu občas působí poněkud chtěně a naučeně. Přinejmenším v porovnání s tím, jak v této více než zrádné disciplíně dovedou zazářit opravdoví specialisté (když se jim daří). Rád však věřím, že právě tohle se může s přibývajícími reprízami a rostoucí vyhraností výrazně zlepšovat.

V každém případě lze s potěšením konstatovat, že zmíněné zádrhele vyvažuje řada hezky zahraných a velmi dobře vymyšlených situací a jednotlivostí (zásluhy jdou rovným dílem za celou autorsko-režijně-výtvarnickou trojicí Vítek Peřina, Michaela Homolová, Robert Smolík). Nečekanou hvězdou večera je ale již zmíněný mluvící kůň. Hodného, ale malounko tupého snaživce, který se mimo mnohé jiné snaží přemluvit princeznu, aby ho políbila (když to vyšlo s žabákem…), hraje David Petrželka zcela nepohádkově, zpomaleně a v zábavném kontrastu ke všem ostatním postavám. I díky němu je Konina třičtvrtěhodinkou, kterou si lze vzdor pár výhradám velmi dobře užít - a to bez ohledu na věk.

více zde
foto Facebook DNZ (ze zkoušek, lepší jsem nenašel)

o inscenaci budu mluvit v úterý 7. října v odpolední Mozaice ČRO Vltava