Švejda: Zápisky z blázince II (Nakladatelství Artur)

Nakladatelství Artur připravilo v létě k vydání dosud nepublikovanou část deníků režiséra a herce Miroslava Macháčka z roku 1975 Zápisky z blázince II. Nalezla je teprve nedávno v Macháčkově pozůstalosti jeho dcera a dědička Kateřina Macháčková; navazují na deník, který byl pod názvem Zápisky z blázince týmž nakladatelstvím vydán již v roce 1995.

Macháčkův deník spočívá na dvou osách. Tou prvou je líčení zážitků z jeho léčby v psychiatrické léčebně v Bohnicích, přičemž těžiště tvoří sytý popis osudů spolupacientů, tak jak mu vyvstávají především na základě skupinových terapeutických sezení; doprovodem je pak vykreslování nejrůznějších drobných ústrků a buzerací, které se v léčebně dějí. Tou druhou jsou pasáže, týkající se jeho privátního života, soužití s herečkou Janou Břežkovou, pobytů mimo léčebnu, při kterých se setkává se svými přáteli zejména z umělecké sféry (jména budou možná pro někoho překvapivá: herec Čestmír Řanda, překladatel a dramaturg Jaroslav Pokorný; nicméně také - v návaznosti na Macháčkovo účinkování v Činoherním klubu - režisér Jan Kačer); na této ose pak také vyvstává společensko-kulturní kontext jeho zápisků, jeho peripetie s Národním divadlem, kdy po kritickém referátu o stavu Národního divadla v lednu 1975 nastoupil v březnu na léčení (a setrval v něm až do konce června).

Zápisky z blázince II jsou naprosto strhující četbou; čtou se (i díky svému nevelkému rozsahu) na jeden nádech. Obě osy mají, jak to říct, silný dramatický náboj: Macháčkovo líčení osudů spolupacientů, peripetiemi procházející vztah s Janou Břežkovou. A to vše samozřejmě na pozadí tíživé normalizace, likvidující vše svobodné, nezařaditelné, nonkonformní Macháčkova typu.
Stručně: další vynikající svědectví o této době.

S daným obsahem bohužel ostře kontrastuje ediční (Kateřina Macháčková) a redakční (Helena Zmatlíková) příprava celé knihy. Trne již z úvodních bezelstných slov Macháčkové, ve kterých přibližuje své nakládání s Macháčkovou pozůstalostí: kolik archivářského chaosu a nezodpovědnosti (a přitom by stačilo tuto práci svěřit někomu kompetentnímu)! Promítá se to pak i do samotného edičního zpracování: faktografické nepřesnosti (deník v úvodu datuje do roku 1972!), školácky pojaté poznámky pod čarou, týkající se osob, které se v deníku vyskytují (přičemž tam, kde by bylo skutečně takovou poznámku uvést - viz při líčení na post uměleckého šéfa Činoherního studia se chystajícího Ivana Rajmonta - se nic takového neděje). A redaktorka v této práci Macháčkové, zdá se, nikterak nepomáhá... Škoda takové kaňky na tak mimořádné četbě.