Pak najednou napsal v nějaké výroční anketě, že rád chodí do Venuše "a Jakub Čermák je mimořádně perspektivní režisér" (takhle si to pamatuju, ale možná napsal něco úplně jiného).
Nerozuměl jsem tomu, ale dalo mi to naději - bylo to v době, kdy o mě žádné divadlo neopřelo ani kolo a všichni se mě jenom báli. Říkal jsem si, že je schizofrenní.
Když seděl na naší Marii Stuartovně, můj německý kolega - ve scéně, kdy dostávám ponižující úkoly a plním je - ukázal na něj (netušil o koho jde) a řekl: Ukaž tomuto muži svůj penis. - Nu, Martin J. Švejda mne poznal do nejmenšího detailu.
Naposledy asi viděl a psal o Kdo zabil mého otce, moc ho to nebavilo.
Vždycky jsem si myslel, že kritici uchovají ve své paměti moje pomíjivé pokusy o umění, že oni jsou ta věčná paměť (a tento aspekt mě často děsil). Ale tady se to stane naopak. V mojí paměti zůstanou jeho texty, nebo jejich fragmenty. Neumím je zapomenout.
Nebyl mi blízký a přece je mi to líto, samotného mě překvapuje, jak moc mě jeho odchod zasáhl. Byl to souputník z druhé strany.
Rád bych napsal nějakou hezkou divadelní metaforu o smrti, ale všechno mi přijde banální.
Publikováno s laskavým svolením Jakuba Čermáka
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme