Uhol_92 Bratislava: Happy End
Jelení loje
Čáslavská - Tokio - 1964 Tento česko-japonský speciál už byl k vidění leckde, já jsem se s ním ale zatím míjel, takže jsem se na plzeňskou inscenaci hradeckého dua Vašíček-Jarkovský vypravil dohánět resty. A dopadlo to… no, už jsem tu jednou psal o divadle na zakázku, jinými slovy o zpracovávání témat, která nejsou tvůrcům přirozeně vlastní, a tohle vypadá na podobný případ.
Je to taková hodinová přehlídka jednoduchých a spolehlivě zabírajících klišé: rozverné japonsko-české jazykové hrátky, národnostní parodie při představování olympijských výprav, exemplárně sympatická titulní hrdina a ještě exemplárněji protivná ruská soupeřka (proč ale musí mít, proboha, vojenskou uniformu s obligátní placatou důstojnickou čepicí?), trocha sportovní legrace s trenérem, trocha romantiky s nesmělým japonským gymnastou, trocha japonské mystiky, pak slavné vítězství a nakonec dovětek v podobě slovníkové informace o tom, jak s Čáslavskou zatočil normalizační režim. Když se ve finále ozvala Modlitba pro Martu s upraveným prvním veršem „ať mír dál zůstává s touto kladinou“, zadoufal jsem v jakés takés odlehčení, ale byl to jen záblesk, vše se rychle vrátilo do správných kolejí, patos odkapával a dojaté publikum nadšeně tleskalo. Chápu, proč inscenace tohoto typu vznikají, ale zážitek to byl dost protivný.
Happy End Musím se přiznat, že s touhle inscenací si tak trochu nevím rady. Což je míněno spíš jako plus, ale ani v tomhle ohledu bych ruku do ohně nedal. Skupina kolem režisérky Alžběty Vrzguly vytrvale sugeruje, že se tu hraje na poněkud otřískané (navíc dost často pochybně zideologizované) téma „ženám se vždycky křivdilo“. Jenže kromě opakovaného vymezování se proti antickým mýtům, přesněji řečeno proti tomu, jakou roli v nich mají ženy, nepřichází žádné lkaní či oblíbené kázání přesvědčeným: dvě dámy a jeden pán se přetlačují ve svých ženských a mužských rolích, nerozumí si, pochybují o sobě i o těch druhých, nikdo není za jednoznačného padoucha či oběť. K tomu se hojně - a dobře – zpívá, sympatie i nejistoty se nepozorovaně přesunují sem tam, dojde na spoustu (sebe)ironických vtipů i hezky rozehraných mikrosituací – a to je vlastně všechno.
Představení jsem sledoval sice nejistě, ale se zájmem. Občas jsem se obával, že už už přichází obrat k polopatickému angažovanému divadlu à la Barbora Herz, ale zbytečně: Vrzgula dokázala udržet obtížně uchopitelnou nejednoznačnost až do avizovaného happy endu. Navzdory trknutí v podobě motta „největším mýtem je, že řešení přijde zvenčí“ neumím úplně jasně napsat, co jsem si vlastně měl z představení odnést, ale marný zážitek to určitě nebyl.
Jelení Loje Ženství bylo, s drobnou nadsázkou řečeno, hlavním tématem i v případě dam z pěveckého kvarteta Jelení loje. Tady je ovšem všechno jasné: pobaveně sebeironická stylizace do polohy zhruba uprostřed v trojúhelníku, jehož vrcholy by bylo možné nazvat třeba „stárnoucí krásky klasického střihu - stárnoucí naivky - stárnoucí diblíci“. To vše s nepříliš intenzivně obměňovaným repertoárem, s drsnými průpovídkami („Děkujeme za atmosféru, kterou jste nám tu pomohli vytvořili svými tělesnými pachy“) a letos také ve zbrusu nových fialových kostýmech. Na drakovské koncerty Jeleních lojů chodím už léta a pořád mě to nepřestalo bavit. Těším se za rok.
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025
foto festivalový web
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme