Mikulka: Národní sbírka zlozvyků (Losers Cirque Company - Divadlo Bravo)

O tom, že Tomáš Dianiška patří mezi nejspolehlivější hitmakery českého divadla není pochyb. Jednu z úspěšných linií jeho tvorby tvoří tituly, které by bylo možné onálepkovat jako „intimní duety“. K položkám jako 1000 věcí, co mě serou nebo Žena filmového kritika nyní přibyl kus, který vznikl na základě dosti neobvyklého spojení: Dianiška spolu s členy novocirkusové Losers Cirque Company nastudoval inscenaci, v které využil tzv. Národní sbírku zlozvyků, kterou sestavuje „sociální architektka“ Kateřina Šedá.

Dianiškův rukopis se nezapře: nedělá si těžkou hlavu s komplikovaným vedením příběhu, pro vtip nejde daleko a nezastaví se ani před srdceryvným happyendem, který by mohl být ozdobou kdejakého bulvárního slzoždímače. Zároveň ale umí být sebeironický, ve finále se sice „ti dva“ dojemně objímají a ona se mu vyznává, že ho miluje i se všemi zlozvyky, pak se ale z provaziště začnou romanticky sypat růžové lístky a dojetí je rázem odkázáno do příslušných mezí. Tedy: chcete-li. Kdo nechce, může finále klidně proslzet i tak. Zní to jednoduše, ale není: právě tahle ne tak často vídaná ambivalence, schopnost držet se na hraně, vyjít publiku daleko vstříc, a přitom si tak úplně nezadat s kýčem, je zásadní součástí Dianiškovy divadelnické strategie (a zároveň i talentu).

Tentokrát je vše o to komplikovanější, že inscenace kromě klasické činohry (tu spolehlivě obstarávají Anna Kameníková s Vojtěchem Fülepem) musí poskytnout prostor i pro artisty z domovské Losers Cirque Company. Vychází to tak napůl. Klasický novocirkusový zádrhel nastává v momentu, kdy je potřeba do příběhu doslova narvat samostatné artistické číslo. Ta jsou v inscenaci dvě - a obě zhola zbytečná, ať už se jedná o pozemní akrobacii (obligátní a nijak zvlášť pozoruhodnou) nebo cviky na velkém lustru, který slouží jako hrazda.

Pokud se ale činoherní a pohybové pasáže volně proplétají (což naštěstí platí pro velkou část večera), je jejich spojení až překvapivě soudržné. Hrdinka proti své vůli slyší, jak se všichni kolem ní přiznávají ke svým zlozvykům, a pětice Loserů to rozvádí do pohybových akcí. Ty sahají od jednoduchých ilustrací přes poetické výstupy (jako třeba zamilovaný let na oblaky) až po absurdní pohybovou grotesku, když se po sobě akrobaticky plazí cestující v přeplněné tramvaji. Dianiška vládne lehkou režijní rukou, představení běží hladce a ve svižném tempu, dámská část publika může obdivovat vypracovanou muskulaturu poloobnažených aktérů (pokud mě paměť neklame, s touto zbraní pracují Loseři dosti soustavně) - a citované zlozvyky jsou natolik bizarní, že se hned tak neomrzí.

  

Národní sbírka zlozvyků určitě není žádná převratná inscenace, ani pro činohru, ani pro nový cirkus. V divadle Bravo nicméně mají chytlavý divácký titul, bizarní legrácku, při které se lze hodinu a půl dobře bavit, aniž by se milovník „seriózního divadla“ musel cestou domů za svoji pobavenost stydět.

více informací zde
foto: web divadla Bravo