Mikulka: Časokryt (Divadlo Na zábradlí)

Minulost je moje vlast

Jan Mikulášek s Dorou Štědroňovou přišli s další adaptací docela komplikované prozaické předlohy. Politickou dystopii Georgi Gospodinova se rozhodli převyprávět přiznaně divadelně, s autorem-vypravěčem, který se postupně (a nechtěně) zamotává do svého vlastního příběhu - což v tomto případě znamená, že stejně jako celá Evropa ztrácí schopnost kontaktu s realitou a beznadějně se propadává do umrtvující pohody zacyklené minulosti.

Inscenační princip, ve kterém je na volně vystavěném příběhovém oblouku zavěšena řada víceméně samostatných scén, není Na zábradlí ničím novým, v tomto případě se však žádoucí mix grotesknosti, ironického odstupu a postupně narůstající temné beznaděje daří všem zúčastněným nastavit skutečně výborně. V centru přirozeně stojí vypravěč v podání Kryštofa Bartoše, divadelně však hraje prim dvojice podivně vykloubených psychiatrů - tvůrců projektu „vraťme se do lepší minulosti“ - v podání Vojtěcha Vondráčka a Simony Lewandowské. 

První hvězdou večera je přitom druhá jmenovaná. Hlavně díky tomu, že se podařilo proměnit v přednost usměvavou odtažitost, neuchopitelnost, pobývání současně v situaci i mimo ní (tedy to, co představovalo jistý problém při jejím prvním angažmá Na zábradlí v loňském Mém boji). Tentokrát Lewandowské setrvalá přítomnost/nepřítomnost vyznívá současně zábavně i neurčitě hrozivě a výrazně spoluvytváří atmosféru.

O účinnou kombinaci zábavnosti a osudové hrozby se ovšem opírá Časokryt jako takový. V závěrečné třetině, kdy je potřeba uzavřít téma kolektivního i osobního „propadání se do minulosti", sice dění trochu přichází o dosavadní švih, to je však jen drobný kaz na kráse inscenace, která se dokáže velmi účinně pohybovat na celé řadě na první pohled obtížně slučitelných rovin.

VLADIMÍR MIKULKA

více informací zde
foto www Divadla Na zábradlí
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve čtvrtek 12.2. odpoledne