Ztraceni mezi pneumatikami
Srovnávání může být někdy docela kruté. Inscenace Pneu renomovaného domácího tvůrce Viktora Černického se na programu festivalu Cirkopolis hrála v těsném závěsu za trochu podobně založenou pohybovou groteskou L’Homme Canon - a rozdíly byly do očí bijící.
Čtveřice performerů rozvíjela princip, se kterým Černický už několikrát velmi dobře uspěl v sólových projektech: nedějovou manipulaci s objekty, postavenou na absurdní repetitivnosti, čekání „až se něco stane“ a drobných či větších narušeních minimalisticky jednotvárných akcí. Nic proti tomu, tím spíš, že zvolené objekty - automobilové pneumatiky - vypadají na scéně docela malebně. Na první pohled určitě lépe než třeba židle nebo nábytek v Černického předcházejících inscenacích.
Jenže záhy se ukáže, že tentokrát chybí to podstatné, osobní charisma, díky kterému Rémi Luchez o den dříve „rozsvítil“ svůj L’Homme Canon. Jednotlivé akce tak v Pneu vyznívají spíš úmorně a mechanicky než napínavě či groteskně. A když se k tomu připočte, že ani oživujícími nápady Černický a spol. nikterak nehýří, zůstane vedle několika povedených jednotlivostí spíš jen obdiv k fyzicky nepochybně velmi namáhavé činnosti. Což je na hodinovou inscenaci dost málo.
Škoda, Černického mám rád a jeho starší kusy patřily v žánru českého nového cirkusu (respektive pohybové grotesky) k tomu nejlepšímu. Tentokrát to bohužel moc nevyšlo - a jak už bylo řečeno, přímé srovnání se suverénní francouzskou inscenací nasvítilo všechny nedostatky opravdu nemilosrdně.
VLADIMÍR MIKULKA
více informací zde
foto web festivalu
o Cirkopolis budu psát do SADu 2026/2
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme