Pýcha a předsudek * nebo tak něco
Létající dítě
Pýcha a předsudek * nebo tak něco Proslulý román Jane Austenové se dočkal řady dramatizací, Isobel McArthur ho pojala jako komedii, v níž příběh vypráví šestice služek, která zastane všechny role. Ve Velké Británii slavil tento titul velké úspěchy na West Endu, znalci Austenové díla si v něm jistě najdou mnoho odkazů, ale mohu potvrdit, že jej ocení i diváci, kteří od slavné anglické spisovatelky nikdy nic nečetli.
Jsem dost podezřívavý ke komediálním inscenacím, jejichž stopáž se blíží třem hodinám, ale v případě liberecké inscenace mi délka nijak nevadila - komedie režiséra Jakuba Nvoty má minimum hluchých míst a po celou dobu si udržuje velice svižné tempo. Jistě, obešel bych se bez několika prvoplánových fórků, ale jinak se jedná o velmi dobře napsanou hru, která prokázala, jak silnou dámskou šatnu v Šaldově divadle v současnosti mají. Těžko některou z protagonistek vyzdvihovat, cit pro komediální timing prokazují všechny. Nejvíce v paměti ale asi utkví parádní ztvárnění pana Darcyho Veronikou Korytářovou.
Přes nepochybné kvality předlohy se jedná o docela křehký útvar, jenž se může při nevhodné stylizaci rozpadnout. Nvotova inscenace se naštěstí dokázala všem úskalím vyhnout a šestici hereček se podařilo výborně vybalancovat míru komediální nadsázky. Vzhledem k ohromnému množství převleků musí představení běžet s přesností hodinového strojku. Účinkující do hlediště přenesly lehkost a radost ze hry, zároveň s grácií zvládly ustát i okamžiky drobných zádrhelů (padající paruka, nefunkční sirky).
Hodně příjemný zážitek, který pobaví, ale zároveň vrací Austenové nadhled a ironii a vyvazuje ji z červenoknihovní stylizace, do níž ji balí mnohé současné adaptace. V Liberci nasadili titul v české premiéře, ale nepochybuji o tom, že vzhledem k jeho divácké vděčnosti, se brzy dočkáme dalších uvedení.
Létající dítě Liberecká činohra se rozhodla dát každou druhou sezonu příležitost začínajícím tvůrcům pro jejich první kroky v profesionálním divadle. Jako první padla volba na režiséra Eliáše Gaydečku a jeho inscenační tým. Vybrali si hru Rolanda Schimmelpfenniga Létající dítě.
Ta vykazuje autorův typický rukopis, je vlastně takovou jevištní básní, v níž se banalita všedního života mísí s tragickými prvky. Na Schimmelpfennigových hrách mám rád tu nejistotu, kdy divák zpočátku netuší, jakým směrem se bude příběh ubírat a celkový obraz si musí aktivně skládat. Létající dítě je ovšem v tomto ohledu přímočařejší, směřování příběhu je jasné téměř od začátku, postupně se upřesňují jen detaily, což atraktivitu trochu snižuje.
Epické vyprávění se nikde moc nezdržuje, v Liberci ho zvládnou převyprávět za necelou hodinu. Příběh o tragické autonehodě, při níž zemře dítě, je pro režiséra Gaydečku odrazovým můstkem pro zamyšlení nad shonem současného života, v němž se člověk nedokáže zastavit, aby si mohl uspořádat priority. Herce režisér vedl k polyfonní interpretaci postdramatického textu, v níž je každý hlas důležitý a přidává svůj díl do skládačky, z níž vystupuje příběh promarněného lidského života. Z tohoto chóru nejvíce vystupuje tragická postava Otce, kterou Martin Stránský obdařil nejednoznačností – jeho útěk od zodpovědnosti za erotickým přeludem nelze jen tak snadno odsoudit, vyvěrá z hlubších příčin, jako je třeba nedostatečná komunikace v partnerském vztahu.
LUKÁŠ DUBSKÝ
program festivalu zde
foto Veronika Pávová a Tereza Jiroušková
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme