Etlíková čtenářům Nadivadla

Čas jít dál

Milí čtenáři Nadivadla, během posledních pěti let jsem považovala tento blog za jedno ze svých nejoblíbenějších míst, kam psát. I když jsem si dávala dlouhé pauzy, cítila jsem k Nadivadlu zodpovědnost, která se často projevovala především výčitkami svědomí, že nezvládám publikovat tak moc, jak bych chtěla. V posledních letech nastalo několik období, kdy jsem vyvěsila pár článků a věřila, že odteď budu psát stále častěji. A nikdy mi to bohužel nevyšlo. Taková situace nastala i před pár týdny, tentokrát mi však plány zkřížilo zamyšlení, k němuž mě přimělo udílení Poct na festivalu … přístí vlna / next wave … .Vydala jsem se tam nic netušíc, zvědavá na to, kdo letos získá cenu (opět s lehkou výčitkou svědomí, že o tom sem nestihnu nic napsat) … a během ceremoniálu přišlo překvapení: získalo ji Nadivadlo! Jmenovitě moji tři kolegové a zakladatelé tohoto blogu Jakub Škorpil, Martin Švejda a Vladimír Mikulka. Přiznám se, že mě to nejdřív trochu zaskočilo, protože jsme to už pár let brali tak, že sem pravidelně píšeme čtyři. Ale asi to tak má být a také to tak bývá, když je výčitek svědomí víc než článků.

I když se mi to Vladimír mnohokrát snažil vyvrátit, Nadivadlo je platforma uzpůsobená potřebám trojice svých zakladatelů. Vladimír tvrdí, že zde má každý takovou pozici, jakou si vypíše. Neřekla bych. Pro identitu této platformy je důležitá brysknost a údernost, což jsou vlastnosti, které na mé texty bohužel nesednou ani s přimhouřenýma očima. Mohla bych se o ně pokoušet, a také jsem se o to párkrát snažila, bohužel pak ale ztrácím sebe samu a celé to nestojí za nic. Avšak právě kvůli brysknosti a údernosti čtenáři Nadivadlo vyhledávají. Vzhledem k tomuto rozporu jsem usoudila, že bych měla tuto platformu opustit a najít si nějakou vlastní cestu.

A pak ještě k Poctě pro Nadivadlo. Jsem si jistá, že si ji kolegové zaslouží, byť jsem si je oblíbila z trochu jiných důvodů, než je ono „katství“, pro něž jim byla udělena cena. S trojicí pánů z Nadivadla jsem ráda spolupracovala především proto, že se lze spolehnout na jejich upřímnost a na fakt, že jim na divadle záleží. Nikdy mi nikdo nevyvrátil mé přesvědčení, že není jejich zvykem intrikovat nebo kalkulovat ve svůj prospěch. A pak je také sympatické, že to nejsou ani v nejmenším snobové, a i když mají svůj vyhraněný pohled na divadlo a zásady, které se mohou někdy zdát konzervativní, ve skutečnosti se snaží neustrnout a vnitřně se vyvíjet (oni by to sami o sobě určitě neřekli). Myslím, že jsou také celkem skromní a že dělají opravdu hodně na první pohled nevděčné práce. Za to všechno si určitě zaslouží i jiná ocenění než jen to, které dostali na festivalu next wave.

Takže děkuji Nadivadlu, že mi poskytlo prostor, obzvlášť v prvních letech po skončení školy, děkuji především Vladimíru Mikulkovi za to, že zpočátku ve svém volném čase pečoval o mé texty. A přeji všem, kdo sem budou v budoucnosti psát, ať je to baví alespoň tak, jak to bavilo mě.