Tynan: Černá a bílá (Richard Burton jako Jago)

Pro kalibrování měřítek i nahlédnutí do jiné doby i jiné kritické kultury nebude myslím na škodu na tomto blogu nabídnout text jednoho z klasiků – Kennetha Tynana, snad nejuznávanějšího anglického kritika 20. století. Recenze na inscenaci Othella v londýnském Old Vicu pochází z roku 1956 (to bylo Tynanovi mimochodem necelých devětadvacet).
JŠ

Kenneth Tynan
ČERNÁ A BÍLÁ

Dokonce už na plakátu to s dvojím Othellem Johna Nevilla a Richarda Burtona (Old Vic) vypadalo docela černě. V rolích Othella a Jaga se střídají dva rození Cassiové: jak dokáží skokem přejít od černě kůže k černi duše? Obavy byly zčásti oprávněné – z jejich usilování vyšel Maur chabě, což vzhledem k věku představitelů koneckonců musel. Pánové Burton a Neville jsou nejmladší Othellové, které Londýn v tomto století viděl – a pokud se budou hájit tvrzením, že Garrick i Kean hráli tuto roli před třicítkou, odvětím, že publikum, které v jejich době přijalo dvanáctiletého Williama Bettyho jako Hamleta, by spolklo cokoliv.

Sám temperament na Othella nestačí, ani ve spojení s fyzickou krásou: zásadní je kvalita, které někteří říkají autorita a jiní majestátnost, nedá se nasimulovat zvenčí a přichází až s věkem. Frederic Valk, když hrál svého Othella jako monumentální ohromené zvíře napínané na skřipec, ji měl; ale ani pan Burton se svým burácením pod apartními vousy ani pan Neville se zjevem utrápeného šejka nepropůjčí Othellovi patřičnou váhu. V páně Nevillových rétorických ozdůbkách byly příkladně slyšet tóny obětované něhy: dokonce i ve vrcholné zuřivosti nám dává najevo, jak prociťuje bolest ze zrady Jaga, kterého dříve miloval. Vyrovnanost postavy v úvodu hry i její smíření v závěru byly přítomny. Z čeho se herec vyvlékl, byla bouře mezi tím.

Úterní představení, kdy se pan Burton černil a pan Neville šejdířsky křepčil, vypadalo jako nevýrazné hašteření mezi Čokoládovým hrdinou a Králem vagabundů. Divákovu pozornost mohlo tak upoutat jen to nejlepší na inscenaci Michaela Benthalla: Desdemona Rosemary Harrisové, skutečný (Shakespearovými slovy) „motýl míru“, kterému by ovšem bylo na prospěch, kdyby svými křídly tloukl energičtěji; a Roderigo Richarda Wordswortha, naprosto důvěryhodný moula. Ve středu jsme se ocitli ve zcela jiném světě. Pan Burton hrál Jaga a celá inscenace vyrostla s ním.

Paradoxně jediný způsob, jak hrát Jaga, je projevit respekt k Othellovi. Nechte Jaga, aby Maura zesměšňoval lacinými vtípky, a hra se zhroutí; místo tragédie vznešeného ducha se stane fraškou o natvrdlém pitomci. Pan Burton Othella nikdy nepodceňuje a v důsledku toho to neděláme ani my. Jeho Jago je natolik zarputilý a přímočarý, aby přesvědčil každou porotu na světě. Nepředstírá upřímnost, ztělesňuje ji; ani nejmenším výsměšným pomrknutím neprozradí Jagovo chování navenek jeho skutečnou povahu a záměry. Klam je naprostý a tím děsivý. Jako jeho autor se i pan Burton pramálo zabývá otázkou Jagovy motivace: pouhá žárlivost na Cassiovu hodnost zde nestačí, proč jinak by Jago pokračoval v Othellově trýznění po odstranění Cassia? Pomineme-li to, předvádí nám pan Burton drsnou, přímočarou a výbušnou cestu k moci bez zodpovědnosti. Pokud dokáže být v monolozích démoničnější, bude to jedinečný výkon.

Nyní se můžeme pokusit definovat, v čem je síla Burtonova herectví. Otevřené vyjádření citů je mu viditelně cizí: čistě antiromantický typ, spíše obrácený do sebe než tryskající navenek. Dejte mu roli, která vyžaduje emocionální kontakt s jiným hercem a pohrdavé pokrčení rtů ho zradí: není to žádný Troilus, žádný Florizel, žádný Romeo. Chtějte po něm jako po Othellovi, aby nabídl svému okolí srdce na dlani, a uchýlí se k tomu, aby ze sebe tlačil hlučné a povrchní štkaní. Pan Burton skutečně (slovy Jaga) „v srdci myslí jenom na sebe“, což je důvod, proč je jeho Jago tak výtečný a proč jsme před pěti lety tak všichni ocenili jeho podání jiného klasického pokrytce, Prince Jindry. Je to herec, v jehož projevu cítíte stále něco odtažitého, tajemství, jehož narušitelé budou potrestáni, zakořeněné osamění, kterému jeho velšská krev dodává mysteriózní nádech. V rámci těchto omezení je skvostný. Mimo ně se má hodně co učit.

Publikováno v Observeru 26. února 1956. Přeložil Jan Šotkovský.