Voska: Kuchařka pro disidenty (Divadlo D21)

Moje máma to měla fakt těžký

Být nenadšen z inscenací typu Kuchařka pro disidenty je obecně dost nepohodlná pozice. V rovině sdělovaných informací totiž nový titul Divadla D21 – jehož autorkou i režisérkou je Barbara Herz – dělá práci nad jiné záslužnou, když si do hledáčku bere pozapomenuté osudy manželek a dětí disidentů.

Měl jsem však s Kuchařkou pro disidenty podobný problém jako s Istanbulskou úmluvou, kterou tatáž režisérka uvedla loni v A studiu Rubín. Stejně jako jsem tehdy téměř bezezbytku souhlasil se vším, co inscenace deklarovala v oblasti domácího násilí a šovinismu české politiky, právě tak teď nadšeně vítám pohled na český disent z perspektivy lidí, kterým dosud nebylo popřáno tolik sluchu, kolik si zasloužili. Ale stejně jako minule mne to i tentokrát divadelně velmi nebavilo.

Přičemž samozřejmě nelze říct, že nová premiéra D21 je úplný propadák, naopak nabízí celou řadu pozitivních momentů. Kromě již zmíněného tématu je to třeba výkon Hany Mathauserové ve své charakteristické poloze řízných žen z lidu, ovšem tentokrát se za touhle bodrou fasádou skrývají zasutá traumata a vypjaté momenty při střetech se státní mocí. Hostující Anně Trojanové se zase daří trefně vykreslit konfrontaci disidentů s generací jejich potomků, kteří uvažují, jestli by byli schopni zachovat se podobně statečně jako jejich (pra)rodiče. A neokázale vtipný je závěrečný živý obraz ironizující porevoluční vývoj pomocí symbolů 17. listopadu, jakými jsou vítězné véčko nebo aktivovaný zapalovač.

Jinak mi ale inscenace vzdáleně připomínala Mikuláškovy Přípravy na všechno, které se chytily do pasti ozvláštňování, jak pro Nadivadlo psal Vladimír Mikulka. Nejkratší sirku si v tomto ohledu zjevně vytáhla právě Trojanová, které bylo takových ozvláštňovacích akcí přiřčeno hned několik. V té nejkřiklavější přiveze na titěrné jeviště malé scény Divadla D21 kolečko plné skartovaného papíru, vyklopí ho a následně opře o stěnu sálu, kde pak bez jakéhokoli dalšího využití smutně stojí až do konce představení. Stejně tak nejsem s to pochopit, proč inscenace na jednu stranu zcela samozřejmě počítá se středně podrobnými znalostmi českého disentu a normalizačních kontextů, ovšem, na stranu druhou, když přijde řeč na nechvalně proslulý článek Ztroskotanci a samozvanci, Trojanová v zaječí masce ho pro jistotu musí ocitovat (či spíše vykřičet) do mikrofonu. Hojná práce s mikrofony mi jinak přišla naprosto nahodilá, ale třeba v tom byl nějaký systém, který jsem neodhalil.

Radši ještě jednou: klobouk dolů před Barbarou Herz za její bohulibou dokumentaristickou práci. Inscenační urputnost a paradoxně zároveň nepříliš velká záživnost při předávání zjištění informací mne však vedou k úvaze, že knižní zpracování daného tématu by mne možná zaujalo víc než to divadelní.

VOJTĚCH VOSKA

více o inscenaci zde
foto Michaela Škvrňáková