Dubský: Festival Regiony (pondělí 23.6.)

Čáslavská – Tokio – 1964 (Divadlo Alfa Plzeň / PUK Puppet Theatre)
Happy End (Uhol_92)

Čáslavská - Tokio - 1964 Rodinná inscenace režiséra Jakuba Vašíčka zaujme spoluprácí s japonskými umělci. Ta přináší do příběhu o medailovém úspěchu české gymnastky Věry Čáslavské na olympiádě v Tokiu zábavné prvky konfrontace dvou rozdílných kultur, zároveň ale lehce retarduje tempo, jelikož je mnohé repliky potřeba říci v češtině i japonštině.

Tvůrci využívají celou škálu výrazových prostředků od loutek přes stínohru, projekce až po klasickou činohru a zpěv. Příběhově se jedná o ničím nepřekvapivou cestu podceňované sportovkyně za životním úspěchem, přičemž v cestě stojí patřičně monstrózně vykreslená sovětská gymnastka. Člověk už podobný dějový oblouk viděl stokrát, ale stále celkem spolehlivě zabírá. Potěší, že se v průběhu představení objeví celá řada drobných a celkem povedených vtípků, ať už na národnostní rozdíly, nebo třeba způsobené přemotivovaností trenéra Čáslavské.

Závěr se snaží dojmout a zároveň připomenout neradostné osudy gymnastky po roce 1968. Píseň Modlitba pro Martu mi v posledních letech připadá v českých divadlech poněkud nadužívaná, ale tady ji alespoň lehce zironizovali. Celkově mi ale tahle hodinka v Draku přišla na rozdíl od Vladimíra Mikulky docela příjemná.

Happy End Na představení slovenské nezávislé skupiny Uhol_92 jsem šel trochu s obavami, jejich oceňovaná inscenace Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny, která byla na Regionech k vidění před dvěma roky, pro mě nebyla kdovíjakým zážitkem. O to příjemnější překvapení přinesl Happy End.

Autorka a režisérka Alžbeta Vrzgula v něm nahlíží na vztahy mezi mužským a ženským světem, důraz klade konkrétně na partnerské vztahy. Příběh je tu pouze okrajovou záležitostí a není příliš zřetelný – dva mladé lidi v předvečer jejich svatby zachvátí pochyby, jestli dělají dobře, když chtějí svůj život tak úzce svázat s někým jiným.

Inscenace má z velké části podobu stand-up výstupů, v nichž postavy (vedle nastávajících manželů v podání Lenky Libjakové a Petera Ondrejičky je tu ještě patrně jejich kamarádka, kterou hraje Veronika Husovská) vyjadřují své skryté obavy. Vrzgula zde kombinuje tři základní přístupy, když ryze současné problémy doprovází citace antických mýtů a zároveň interpretace populárních hitů, které vypráví o partnerském soužití.

Možná to zní nesourodě, ale na jevišti to vypadá docela dobře, a to především proto, že si tvůrčí tým dokázal udržet nad tématem nadhled. Když se zdá, že některý monolog začíná mít protivně agitační tón, je mluvčí nějakým způsobem ironizován, nebo je poukázáno na jeho vlastní problémy. Zkrátka nic zde není tak úplně černobílé, sympatizovat můžete s mužskou i ženskými postavami.

Závěrečný útěk do budoucnosti s jakýmsi náznakem nové Noemovy archy mi sice úplně neseděl, ale jinak je Happy End zábavnou a šikovně napsanou inscenací. Herecké trio navíc opravdu dobře zpívá, takže jejich interpretace popových hitů je radost poslouchat.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto festivalový web