An-ki (Cia.Ortiga)
SPAfrica Z anotace na festivalovém webu nebylo úplně jasné, co od inscenace režiséra Juliana Hetzela, jehož studio má sídlo v nizozemském Utrechtu, očekávat. Začíná to trochu cimrmanovsky besedou o zhlédnuté hře – na jevišti sedí moderátor v podání dramaturga Klicperova divadla i festivalu Regiony Martina Satoranského a performerka Ntando Cele v realisticky působící masce režiséra Hetzela, jehož jménem docela dlouho odpovídá na otázky ohledně hry SPAfrica. Pod tímto názvem se skrývá fiktivní projekt výměny vody z Jižní Afriky, kde je přitom nedostatkovým zbožím, do Evropy, odkud zase putují zpět slzy Evropanů, které jsou v ulicích jihoafrických měst rozprašovány jako umělý déšť.
Popis projektu působí jako sarkastické šťouchnutí do angažovanosti bílých Evropanů, zároveň se během rozhovoru citují různá fakta a statistiky a zcela navážno zní pronášejí věty typu (volně cituji): „Víte, proč je Evropa tak krásná? Může za to čtyři sta let let koloniální nadvlády“, což zrovna v Česku působí dost směšně.
V dalších fázích představení Ntando Cele sundává masku a již sama za sebe předvádí celou škálu emocí od pláče po zvířeckou zuřivost. Její témata se nepřekvapivě točí především kolem rasismu, přičemž kromě obligátních postkoloniálních vzorců útlaku se kritiky dočká i současný důraz na diverzitu a falešná empatie, které performerku obrazně a ve scéně jejího animálního vzteku i doslovně drží na uzdě.
Pro samotnou Cele je inscenace jistě velmi osobní a odráží její žitou zkušenost. Z hlediska festivalové dramaturgie jde ale o dost pochybnou volbu, jelikož v našem kontextu zkrátka debaty o postkolonialismu, k nimž se inscenace vztahuje, nikdy neproběhly. Osobně mi byl protivný také aktivistický tón, v jehož duchu se SPAfrica celou dobu nese. Tvůrci se snažili, aby se divák cítil nepohodlně, aby zpytoval svědomí, jestli k nespravedlivému systému nepřispívá také svým dílem. Na mě tyto manipulativní techniky zabírají přesně opačným způsobem, silné emoce, které se tak ostentativně na jevišti předváděly, ke mně nedolehly,.
An-ki Chuť jsem si naštěstí mohl spravit ve stanu, kde se usídlila katalánská skupina Cia.Ortiga s lehce mysteriózní rodinnou inscenací An-ki.
Herci po představení prosili diváky, aby neprozradili tajemství, jichž byli svědkem, takže se pokusím být trochu obecnější. Diváci jsou na začátku rozděleni do malých skupinek, v nichž procházejí jednotlivé lokace. Předně musím říct, že jsem byl překvapen, kolik tajemných zákoutí se dá v hracím stanu nalézt, zvenku nijak velký nevypadá. Všechny předměty a místa působí starobyle kouzelným dojmem, herci svou komunikací s diváky (hrají v češtině, jen občas si vypomohou nějakým anglickým slovíčkem) vytvářejí spikleneckou atmosféru.
Hra vypráví o dívce Adji, která s rodinou zůstává na místě, odkud zmizely všechny stromy a všichni ostatní už odešli. Příběh nemá výraznější narativní linku, je hodně poetický a dotýká se témat, jako jsou příroda, zrození či zánik.
V zážitek to přetváří způsob, jakým herci v nových souvislostech využívají zcela běžné předměty a zapojují do hry i další divácké smysly, jako je hmat nebo čich. Kombinují se tu loutky, masky, drobné triky, objektové divadlo, svou roli hraje i nevtíravá, ale atmosférická hudba. Vše se přitom děje člověku na dosah ruky. An-ki představuje opravdu hravý únik do jiné reality a pro mě zatím asi nejpříjemnější festivalový zážitek.
LUKÁŠ DUBSKÝ
foto festivalový web
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme