Škorpil: Macbeth - Too Much Blood (Divadlo Na zábradlí)

Make War Not Love
Stran Jařabova Macbetha (protože režisér napsal vlastně zcela nový text) nezbývá než souhlasit s Vladimírem Mikulkou. Obalen je vskutku lákavě, scénografie i kostýmy jsou (na Zábradlí tradičně) elegantní, trochu perverzní a většinou i funkční, hudba patřičně temná, herectví solidní (přičemž angličtina některé vede k překvapivě zkázněnému výkonu) a inscenace nabízí několik opravdu silných obrazů (a za všechny třeba Macbetha ve víru květů). Onen výstřední design ve spojení s výraznou stylizací pohybů a gest a silně náladotvornou hudbou pak myslím mnohé vede k pocitům – když si vypůjčím z komentáře Marie Reslové – že „ta věc je něčím znepokojivá a silná“.
Protože, málo naplat, stísněný a podsvícený vytapetovaný pokoj ve spojení s pomalou stylizací okamžitě asociuje těm, kteří zažili „devadesátky“, Twin Peaks a těm mladší hned celou řadu „quality TV“ seriálů (mně třeba Fargo nebo Preachera), či komiksů. K nim má ostatně Jařabova verze Macbetha nejblíž: zjednodušené dialogy, zjednodušené a patřičně hypertrofované emoce, zápletka osekaná na kost podaná zároveň navážno a zároveň se shozem (opravování angličtiny, „original Shakespeare“, Fuck you! – Not you! atp.).

Výklad Macbethova vražedného běsu jako důsledku neopětované homosexuální lásky nejspíš není originální, ale rozhodně ne úplně obvyklý. Je to zajímavý nápad, ale nic víc. Celou plochu inscenace unese jen stěží a na konci už myslím není moc o čem víc hrát. Bita je tím navíc i Lady Macbeth, která vedle svého muže projde třemi polohami: neukojená – bezdětná – šílená. Ty ale nastávají střihem a bez valnější vzájemné provázanosti. Zbytek redukovaného personálu je pak jakýchkoli hlubších rysů zcela prost a slouží jen co stafáž.
Aby bylo jasno, nemám nic proti dobrým seriálům a ještě méně proti dobrým komiksům či pop-kultuře vůbec. Nemá ale cenu tvářit se, že Jařabův Macbeth je něčím víc.