Dubský: Šaldova šňůra (sobota 13.6.)

Liberecké divadlo F. X. Šaldy v rámci přehlídky Šaldova šňůra již počtvrté představuje své premiéry z uplynulé sezony, nezvyklé je, že přitom kombinuje představení činoherní, operní i baletní. Vzhledem k tomu, že co se týče opery a baletu, považuji se za naprostého laika, budu se věnovat jen programu činohernímu. Úvodní taneční představení Frida, jež vypráví o životě mexické malířky Fridy Kahlo, mi nicméně přišlo divácky velmi přístupné, srozumitelné a plné podmanivých latinskoamerických rytmů. Zazněla sice kritika, že se inscenace šéfky baletního souboru Mariky Mikanové vůbec nezabývala politickým působením radikálně levicové malířky, můj zážitek z emocionálně působivého představení to ale neoslabilo.

Žítkovské bohyně Román Kateřiny Tučkové se už na českých jevištích dočkal několika divadelních zpracování, režisérka Diana Šoltýsová si vybrala dramatizaci šéfky liberecké činohry Kateřiny Duškové a dramaturga Jiřího Janků, která se už před lety hrála ve Východočeském divadle Pardubice. Oproti rozsáhlé jevištní fresce Dodo Gombára (kterou uvedl v Městském divadle Zlín), je tato úprava Janků střídmější, románovou předlohu výrazně krátí a její vesměs chronologické uspořádání je vůči divákům neznalým předlohy vstřícnější.

Liberecká inscenace má dvě odlišné poloviny. Zatímco v té první se více projevuje režijní rukopis Šoltýsové pracující se symbolikou a komplikovanými jevištními obrazy, ve druhé části se dostává ke slovu hlavně Tučková a příběh dostává lehce detektivní nádech. Podobně jako u hradecké Hany Šoltýsová značně zredukovala prostor pro mužské postavy, ale v tomto případě mi to vadilo podstatně méně než u dramatizace románu Aleny Mornštajnové. Na vyznění témat jako hledání vlastní identity či pronásledování žen, jejichž přirozená autorita se jevila pro diktátorské režimy nebezpečnou, to vliv nemělo.

Herecky vynikne především Veronika Korytářová, která přesvědčivě ztvárňuje pochybující Doru, jež se vzpírá víře svých předků a snaží se poskládat mozaiku příběhu tak, aby seděla do jejího racionálního světa. Možná je to tím, že už z předchozích inscenací znám pointu, ale závěr mi nepřišel tak dobře vypointovaný jako v jiných nastudováních. Přišlo mi, že v chronologickém uspořádání zbylo velmi málo prostoru na vybudování vztahu mezi Dorou a Janigenou (Jaroslava Košková) a závěrečný obraz je vlastně teprve jejich druhou delší scénou.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Daniel Dančevský
program festivalu zde