Mikulka: Skupova Plzeň 2026 (sobota 13.6)

PÍŠU TI, PÍŠU - Divadlo Radost
POPELKA - Miza in Scena
TEMPO - Kalle Nio & Fernando Mělo
QUACKSALVER - Sofie Krog Teater

Píšu ti, píšu Společně se Súdruhom disidentom a Soudružkami s kroužky vytvořila inscenace brněnské Radosti o Ivanovi Martinovi Jirousovi docela zajímavou normalizační triádu. Mimo jiné i tím, jak rozdílně se lze k tématu vztahovat. Režisérka a autorka scénáře Katarína Aulitisová se rozhodla zaměřit na úzký a velmi specifický výsek normalizační reality (ale i Jirousova života), a ukázalo se, že je to řešení podstatně šťastnější, než pokus o širokospektrální biografii Milana Šimečky.

Magorovy něžné vězeňské dopisy manželce Julianě (a také její věcnější odpovědi, popisující všední dny s dvojicí malých dcer) se prolínají s jeho pohádkami. To vše je podíváno v poetickém, vzhledem k okolnostem jaksi záměrně nepřípadném hávu. Poslední z pohádek – o osvobozené duze - obstará důraznou pointu: i když vás zavřou do papundeklové krabice, je možné si zachovat důstojnost a radost ze života. Což je doslova předvedeno v závěrečném výjevu, a je to obraz, který má svou sílu. V inscenaci se střídají poetické pasáže s písněmi hranými dílem naživo a dílem na halfplayback, přičemž kromě ohlášených variací na hudbu Plastic People (přesněji Milana Hlavsy) bohužel došlo i na několik výrazně slabších pokusů o „dětské písničky“, které inscenaci tak trochu podrážely nohy. Ale navzdory tomu: Píšu ti, píšu je milé překvapení a kus velmi respektuhodný.

Popelka O inscenaci Eleny Volpi a Johany Vavřínové jsem už jednou potěšeně psal (zde), takže není důvod se opakovat. Ve stanu za Alfou bylo sice publikum o poznání chladnější než loni na Regionech ve stanu před Drakem, ale i tak: jedná se o radostný divadelní zážitek podobného typu jako včerejší Maryša. Uvolněný, energický, se spoustou improvizací a sebeironických divadelnických odkazů, přitom ale pořád udržující základní příběh v chodu.

Ona chladnější odezva byla dost možná daná i tím, že nezanedbatelnou část publika tvořili zahraniční festivaloví hosté. A sledovat představení tohoto typu přes titulky je tak trochu nonsens (ostatně tomu, kdo dotyčné titulky pouštěl, jsem ani malinko nezáviděl).

Tempo – „Čas se prohlubuje, klesá. Čekám, až sestoupí ještě níž. Čekám, až pochopím. Je možné, že přesně ve chvíli, kdy pochopení přijde, čas skončí“ Takové a podobná moudra odříkává náležitě sonorní reprodukovaný hlas, hraje k tomu nabubřelá hudba, a když hlas domluví, trojice performerů pomalu posunuje po scéně nábytek, přičemž se všichni tváří nesmírně vážně. Občas jeden z účinkujících posvítí divákům do očí reflektorem, a když po chvíli světlo zase sklopí, ukáže se, že se dotyčný nepozorovaně vyměnil s někým s kolegů. Smrtelně vážný výraz je nicméně setrvalý. Na začátku a na konci významně klape několik metronomů, kdyby snad někomu nedošlo, že se hraje o čase a o jeho plynutí. Publikum to v Depu 2015 odměnilo bouřlivým potleskem.

Tolik popis. Za sebe mohu dodat jen tolik, že pokud někdo touží zažít setkání se stylově čistým vzorkem snobského divadla zalykajícího se vlastní hlubokomyslností, neměl by si mezinárodní projekt finského režiséra Kalle Nia nechat ujít. A víc už ani slovo, abych se tu nerozčílil víc, než je zdrávo.

Quacksalver – Po zážitku s Tempem byla přímočará a nepříliš ambiciózní legrácka s šarlatánem propagujícím zázračný lék, více než úlevná. Jiná věc je, že k vidění bývají i podstatně nápaditější a hlavně svižnější kousky tohoto typu (letos v Plzni třeba již výše zmíněná Maryša Vávrová), takže se ocitáme v klasickém dilematu lahve poloprázdné či poloplné.

Forma pouličního divadla (což je původní určení produkce) by asi Šarlatánovi svědčila lépe, ale na závěr dne to byla celkem přijatelná třičtvrtěhodinka i ve stanu u Alfy. Tím spíš, že se zlepšilo počasí a v noci už zdaleka nebyla taková zima jako předešlé dny.

VLADIMÍR MIKULKA

festivalový program zde
foto web Skupovy Plzně