Divadlo J.K.Tyla Plzeň: Middletown
Slovenské národné divadlo Bratislava: Nepolepšený svätec
Tenhle festival je opravdu svérázný. Houf orouškovaných festivalových hostů připomíná bandu desperátů připravujících přepadení bůhví čeho, a nikdo si nemůže být jist dnem ani hodinou, kdy kvůli viru něco někde zmizí. Což se v pátek docela příznačně týkalo Havelkovy bratislavské inscenace Dnes večer nehráme. Ve čtvrtek kromě již dříve zmíněných odpadlo též divadlo Feste, což dodávám spíš pro pořádek, na Sikorovo Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem s Petrem Kellnere jsem se nechystal tak jako tak.
Prezidentky Ohledně programu samotného musím pokračovat v přiznáních. Včera jsem se ošíval nad Ptákovinou, dnes dopoledne se začínalo Schwabovými Prezidentkami, další hrou, která mi moc nesedí. Chápu, že je to celé metafora, nic proti provokaci, ale nějak mě ta zálibná fekalita i urputně groteskní výsměch vražedné rakouské bigotní malosti nebaví. Nelze nicméně nevidět, že Kamila Polívková přišla s čistou, dobře gradující inscenací, ve které se ruku v ruce stupňuje jak odpudivost, tak výtvarná přepjatost až k závěrečnému vzníceně mystickému smrtícímu vytržení. Nebo že to celé má dobře trefenou míru ohavně pozlátkové lacinosti. Režisérčiny scénografické základy se nezapřou. (Mimochodem, celé to bylo uvedeno záznamem – patrně autentickým – přímého přenosu mše Benedikta XVI. v Brně, tím ovšem trochu zbytečné počešťování skončilo).
Middletown Tradiční domácí inscenace často bývá problematickým bodem festivalového programu. Letos se to bohužel potvrdilo. Divadlo J.K.Tyla to zkusilo s človíčkovsky lyrizující inscenací hry Willa Ena, a hercům i režisérovi Markovi Němcovi tím - obávám se - prokázalo medvědí službu. V běžném provozu Middletown asi může být vcelku přijatelným titulem, na kterém se lze nenáročně dojmout či zadumat nad věčným koloběhem života. V ostré festivalové konkurenci však vynikla spíš rozbředlost, náběhy ke kýči a obtížně snesitelná banalita plejády figurek z jednoho amerického městečka. Odehrát druhou půlku před jevištěm, které se během pauzy z dobré půlky vyprázdnilo, nejspíš není žádná radost. I zde je na místě přiznání: kdybych o festivalu nepsal, prchnul bych o přestávce taky.
Nepolepšený svätec O večerním představení Slovenského národného divadla se mi chce psát ještě míň. Na motivy drastických životních osudů slovenského lékaře a katolického disidenta Silvestra Krčméryho totiž vznikla inscenace, která byla ve všech ohledech mizerná. Únavně monotóní, toporně doslovný text, bezradně ilustrující režie, sotva průměrné herectví. Je mi líto, ale pouhé vystavení statečného a světecky mírného hrdiny na piedestal ke vzniku dobrého divadla nestačí - a pramalou útěchou je, že se průšvihy tohoto typu objevují docela pravidelně.
Úplně jiná věc však je, že Nepolepšený svätec byl de facto záskok, patrně horko těžko a na poslední chvíli domluvený místo původně plánované, hvězdně obsazené inscenace Dnes večer nehráme. Takže to lze vidět i z jiného úhlu. Z ryze divadleního hlediska sice zatím přinášel plzeňský festival spíš zklamání, ale urputná snaha organizátorů nenechat přehlídku padnout je bez nadsázky obdivuhodná. Pokud v sobotu a v neděli opravdu vystoupí Francouzi (v tuto chvíli to vypadá nadějně), bude to malý zázrak.
foto Pretidentky: web HaDivadla, Middletown: Irena Štěrbová, Nepolepšený svätec: Radovan Dranga
O festivalu jsem psal 17. 9 v Deníku N (přístup k článku zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme