Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (sobota 12.9.)

Naivní divadlo Liberec: O hodině navíc aneb Potlach v hustníku
Divadlo pod Palmovkou: Bezruký Frantík
Husa na provázku: Don Quijote
Festival d´Avignon: Triumf lásky

Je příjemné začít optimistickým konstatováním, že v Plzni to jde den ode dne lépe. V sobotu bylo celý den krásně, až bylo jednomu líto, že to musí prosedět v divadle a ne jako obvykle doma u počítače; také zážitky se docela výrazně polepšily. V Depu volně dozrávají rajčata a nikdo je nekrade. Nebo alespoň ne tak nešikovně, abych si toho všimnul.

Potlach v hustníku Podstatné je, že se konečně dostavil ryze radostný divadelní zážitek. V Plzni to často bývá zásluha loutkových divadel – a platilo to i letos. Naivní divadlo přivezlo inscenaci s trochu záhadným titulem O hodině navíc aneb Potlach v hustníku, ze které se vyklubalo to, co bývá označováno trochu protivným sloganem „představení pro celou rodinu“. Samotný trampsko-fantastický příběhy vlastně nebyl úplně nejpodstatnější, důležitější tu je schopnost být současně „dětsky“ srozumitelný a „dospěle“ rafinovaný. Plus spousta ryze loutkových žertíků, ale to už jeden očekává téměř automaticky. O plzeňských loutkových inscenacích budu psát do SADu, takže tento text budiž jen potěšeným doporučením, kdybyste se tomuhle Potlachu někdy ocitli na dosah.



Bezruký Frantík je jedním ze série úspěšných kusů, které Tomáš Dianiška poslední dobou chrlí tempem, které nemá v českých krajích konkurenci. Frantík patří k těm vážnějším, ale i tak je vlastně možné zopakovat téměř všechna ocenění i výhrady, které na jeho konto obvykle padají. Dianiška umí vymyslet vtip a vtipnou situaci, přičemž se nebojí sáhnout i do nižších pater, a velmi šikovně skládá výjevy a scény podle logiky, která nepostrádá divadelně-komediantský šmrnc. Občas taky ale vaří z vody (druhá polovina Frantíka je docela vatovitá) a navíc se zdá, že postupem doby nachází stále větší zalíbení v dojemné srdcerynosti, maskované za hloubku. Není na tom konec konců nic zásadně špatného, proč by divadelní pop neměl být vážný, dojemnost přece patří v jakémkoli popu k těm nejúčinnějším zbraním. 

V Transkách (které byly rovněž v Plzni k vidění) se Dianiškovi všechny výše zmíněné ingredience podařilo namíchat o stupeň lépe, což není nijak objevné konstatování. Ani Frantík však není inscenace, za kterou by se divadlo typu Palmovky mělo stydět. No a na tom, že se jedná o titul divácky atraktivní, asi netřeba pochybovat. 

Don Quijot Dalším režisérem, který měl v Plzni dva tituly, byl Jan Mikulášek. Poctivci, kteří viděli jak úterní pražskou premiéru, tak čtvrteční  festivalovou reprízu jeho národnědivadelního Stát jsem já, potvrdili, že v Plzni tento poněkud problematický kousek dopadl o poznání lépe. Přinejmenším z hlediska energie – co se týče úspěšnosti přenášení dramaturgických záměrů na jeviště, je Stát jsem já zářným důkazem toho, že někdy může být zajímavější číst dramaturgovu studii v programu, než sledovat samotné představení. (O Stát jsem já jsem psal v Deníku N, link je zde). 

Dnes jsem se tedy zvědavě vydal na provázkovského Dona Quijota, o kterém jsem slyšel hodně hezkého, ale zatím se mi nějak vyhýbal. Mikulášek vychází z docela jednoduchého, ale nosného nápadu: nesledujeme dramatizaci Dona Quijota, ale televizní diskusi na téma Don Quijot, přičem se rytířem smutné postavy postupně stává její moderátor. Děje se tak skrze spoustu dosti divokých výjevů, v nichž se na mnohé způsoby parodují a nejspíš i citují nejrůznějí (pseudo)intelektuální diskuse. Dění postupně nabývá na grotesknosti a vykloubenosti – až se to se všechno zlomí do docela hořkého prozření. Pokud bych si mohl vybrat, televizních legrácek by mohlo být podstatně méně, přes vršící se výstředností se po chvíli nevyhnutelně okoukaly. Ale zklidněný, deziluzivní závěr měl svou sílu, to tedy ano. Celkově to bylo představení, během kterého jsem se sice občas otravoval, ale teď, s minimálním odstupem, si jej vybavují jako docela silný zážitek. 

Triumf lásky To si tak jeden v pauze mezi představeními předepíše text na Nadivadlo, začne optimisticky plácat cosi o zlepšování – no a pak uvidí hlavní hvězdu programu. Byl to, jedním slovem, průšvih: Triumf lásky, se kterým přijel do Plzně Olivier Py, je upatlaně roztomilá, dokonale nevtipná a co do poetiky muzeální opereta, která by se dobře hodila na nějaké odpolední oddechové představení pro důchodce, nikoli na výběrový festival. 

O medvědí službě jsem psal už včera, v sobotu se sloužilo v opačném gardu: pozvat něco takového je nápad, který kromě obligátní otázky „proboha, proč zrovna tohle?!“ může, myslím, způsobit docela slušný šrám i prestiži celého festivalu. Nejde jen o jednu nepovedenou inscenaci, to se může stát (z loňska o tom víme své), tohle je prostě jiný divadelní svět. Je jistě hezké mít na programu slavné jméno, ale ne snad úplně za každou cenu. 

Fotky: Josef Ptáček (Naivní divadlo), Roman Dobeš (Divadlo pod Palmovkou), Ivo Dvořák (Husa na Provázku)

O festivalu jsem psal 17. 9 v Deníku N (přístup k článku zde)