Voska: Prázdninové iluze aneb Letní harašení (Studio Ypsilon)

Haharašení před roubenkou

Někdy to tak prostě vyjde a člověk se ocitne na představení inscenace, která by za normálních okolností pravděpodobně ležela stranou jeho diváckého zájmu. I když v tomhle případě to je tak napůl. O inscenaci Prázdninové iluze aneb Letní harašení, poslední premiéru Studia Ypsilon v loňském roce, jsem se přihlásil dobrovolně. Fascinoval mě ten název, vytuněný ještě podtitulem bláznivá letní komedie s eroticko – kriminální zápletkou, okořeněná o několik přednášek na téma fenoménu českého chatařství.

A jak řekli, tak udělali. Inscenace Martina Janouše (též autora textu) v tom má však i nenápadnou výhodu. Už od počátku je rámována jako přehlídka karikaturního chatařského bizáru, takže ať se stane cokoli, prostor pro nějakou nepříjemně překvapivou diváckou iritaci zkrátka není. Komolení cizích slov i jmen, hřebík zaražený do pozadí jedné z postav (Dr. Petr Mavrt hostujícího Dalibora Gondíka), žáby v zelených kostýmech poskakující po scéně, karikatura autisty (Jára Dominika Renče) i policisty (Ivan Zach v podání Kryštofa Mendeho), skřehotající pančelka (Jarmila Vachatá Markéty Plánkové) nebo okázale expresivní sestřička (Markéta Mavrtová v podání Romany Sittové) – nedá se říct, že by mne něco z toho vyloženě zaskočilo.

Vidět nový ypsilonkovský počin den po Dejvickém Niteru bylo pozoruhodné tím, jak u obou inscenací zaspala dramaturgie. Oba tituly dosahují několikanásobně větší délky, než by bývalo bylo zdrávo, takže se postupem večera dostavuje čím dál větší nuda; u Prázdninových iluzí pak ještě k tomu přichází jedna asi nezáměrně vtipná situace. Téměř jediná oblast, v níž se Janoušova inscenace pokouší o vážnější tóny, je vztah herce Vernera Brožka (Oldřich Navrátil) k jeho dceři Kláře (Veronika Soumarová). Odhlédněme od toho, že tato linka je obzvlášť ve srovnání s okolním děním neúnosně melodramatická. Pobavil mě spíš fakt, že v podstatě totéž – tedy že Klára už je dospělá a svého otce tolik nepotřebuje – se tu dozvídáme hned třikrát za sebou. Nejprve to dcera tátovi píše v dopise, následně za ním přijíždí, aby si téměř to samé řekli do očí, a nakonec, aby to bylo úplně jasné, to obě postavy vyzpívají v duetu pod hvězdnou oblohou.

Živá hudba je tu ale jinak sympaticky oživujícím prvkem. Zejména po přestávce, kdy přichází na řadu balada o žábě zahynuvší pod koly auta (interprety jsou manželé Mavrtovi), se inscenace na krátkou chvíli posune směrem k méně třeskutému ladění humoru, vzdáleně snad připomínajícímu písně Vodňanského a Skoumala. A dalším dobrým nápadem je zapojení historika Petra Koury, jenž se osvědčil už v inscenaci Spálená 16; tentokrát mají jeho v dobrém slova smyslu neotesané přednáškové vstupy opravdu až cimrmanologický nádech, což inscenaci jednoznačně prospívá.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Kristýna Junková