Mikulka: Skupova Plzeň 2026 (čtvrtek 11. června)

VĚTROPLAŠI - Naivní divadlo Liberec)
ARCTIC TALL TALES - La ruée vers l´or
VELKÁ SMŮLA - Musashi Entertainment Company
TRANSPORT: DEPARTURE - Lutkovno gledališče Ljubljana
KYTICE - Divadlo loutek Ostrava
U?-BU! - Teatro Matita

Větroplaši Včera byla řeč hlavně o titulech, které pracují spíš s atmosférou než s příběhem nebo situacemi. Naivní divadlo odstartovalo třetí festivalový den inscenací, která tenhle princip v zásadě využívá také, i když se zároveň tak trochu tváří, že obě kategorie přítomné jsou. Neurčitým prostorem se pohybuji groteskní postavičky evokující figurky z dětských televizních seriálů (v těch se moc nevyznám, takže se raději nebudu zamotávat do konkrétností), někdy si pomáhají, jindy více či méně vědomě škodí, a když se objeví rovněž dost neurčitý narušitel, ten až dosud jasně nejprotivnější člen komunity všechny zachrání, což vede k vespolnému smíru.

Objekty jsou malebné, dvojice vodičů prakticky nemluví, spíš jen tak legračně heká a vydává „obecně srozumitelné“ zvuky. Přiznám se, že na můj dospělý vkus a dospělé divácké zkušenosti to bylo trochu řídké a zdlouhavé. Děti se bohužel na dopoledním představení v Moving Station skoro nevyskytovaly, takže těžko odhadnout, jakou atmosféru by představení mělo před publikem, pro které je určeno. (Tohle by možná stálo za zvážení: na hradeckých Regionech se dětská představení obvykle hrají s dětmi v hledišti a je to citelný rozdíl.)

A abych nezapomněl: před představením dostal cenu Mezinárodní asociace dětského divadla dramatik a liberecký dramaturg Vítek Peřina. Lze mu ji ze srdce přát, už jen proto, že patří k nečetným mohykánům, kteří stále věří na divadelní hodnoty jako je klasicky vyprávěný příběh a divadelní situace.

Arctic Tall Talles To si tak jeden opatrně postěžuje na nedostatek příběhů, a vzápětí se mu to vrátí. Inscenace v češtině nazvaná Arktické báchorky) sestává v podstatě pouze z příběhů, nebo přesněji historek - a není to zárukou vůbec ničeho. Trojice performerů s velkými, v mezích žánru vcelku realistickými loutkami přehraje řadu groteskních výjevů ze života drsných mužů žijících kdesi v arktické pustině – a nezáměrně potvrdí kruté pravidlo: můžete dělat všechno „tak nějak správně“, ale pokud vám chybí cosi jako jiskra nebo alespoň elementární divadelní šmrnc, bude z toho úmorná nuda. Což je přesně to, co se přihodilo v případě Arktických báchorek. Ti tři na scéně se snažili horem dolem, a stejně nakonec nejvíce vzrušení přinesla bouřka, která se nad Depem 2015 přehnala zhruba v polovině představení.

 Velká smůla – Také v této inscenaci se chvíli hrálo o arktických krajinách, ale jinak se jednalo o naprostý protiklad Arktických báchorek. Sára Vosobová a Adam Páník totiž dokázali nabídnout přesně tu dávku divadelního šarmu, která dokáže i úplně jednoduchoučkou pakárnu (což chápu jako žánr zcela respektuhodný) změnit v podívanou veskrze příjemnou a zábavnou.

Jakýsi příběh se konal, ale zas tak moc o něj nešlo. Americký grizzly-albín, onen titulní smolař, se nejdřív coby domnělý lední medvěd dostane do Arktidy, pak coby falešná panda do cirkusu a nakonec se vrátí zpátky do přírody. Bezstarostně nespojitý děj doprovází vytrvalé medvědí bručení obou účinkujících a příležitostně též unyle ušlechtilý výklad o medvědech (patrně citace z nějakého přírodovědného dokumentu). Podstatnější je, že to všechno oba účinkující předvádějí s pobaveným nadhledem a řadou vtípků; když nastane nějaká nehoda, dokážou jí okamžitou improvizací proměnit v plus. Nic světoborného, ale zážitek to byl více než milý.

Transport: Departure Včera jsem napsal, že jsem zvědavý, zda se dalším dílům projektu Transport podaří překonat v úvodu dost nízko nasazenou laťku, ale až po zhlédnutí dnešní druhé části mi došlo, že všechny díly nastudoval (s různými divadly) stejný režisér Tin Grabnar. Poetika „zastavených filmových stihů“ zůstala stejná (jen se rychleji okoukala) a stejný byl i zásadní problém: neschopnost nabídnout takový příběh, aby sám v sobě obsahoval nějaký přesah. A protože Grabnar chce být tvůrcem angažovaným, nezbývá mu, než dodat kýžený přesah zvenčí i za cenu neústrojnosti.

Tentokrát to vypadalo tak, že v prvních pěti minutách bylo předvedeno kácení blíže neurčeného tropického pralesa (dřevo odvezly náklaďáky, čím bylo učiněno zadost tématu „transport“) načež následovala víceméně dokumentární rekonstrukce reálné slovinské události: při velké povodní se v roce 2003 zřítil podmáčený dům. Na jevišti vytrvale pršelo (zezadu prosvěcovaná vodní tříšť vypadala výborně, nutno dodat), dcera dostala strach a odjela i s rodinou, rodiče zůstali a pak se dům zhroutil. V programu bylo možné si přečíst, že kdyby se nekácely lesy, nebyla by klimatická krize, nebyla by povodeň atd. No nic, další díly Transportu si odpustím, naděje na zlepšení je malá, program Skupovy Plzně nabitý a každé volno navíc se cení.

Kytice Co do umění vyprávět příběhy, které kromě děje obsahují hlubší sdělení, by mohl být Grabnarovi inspirací třeba Karel Jaromír Erben. Jeho Kytici přivezlo do Plzně ostravské Divadlo loutek a byla to podívaná docela rozporuplná. Na jedné straně neobyčejně vynalézavý divadelní jazyk, se kterým přišel režisér Jakub Maksymov: ironicky hororová kombinace loutkových scén, stínového divadla a zlehčující projekce textů Vše se odehrávalo v jakési velké stěně opatřené řadou otvorů či dvířek a za doprovodu živé hudby. Textově byla inscenace nezvykle střídmá, pokud bylo možné mluvit obrazem, zůstalo ku prospěchu věci u obrazu. Jenže zároveň vše srážel k zemi klopotně psychologizující, popisný projev herců, kteří se objevili v naživo provedených pasážích (Matka s Dcerou ve Vodníkovi byly takřka nesnesitelné).

V původně loutkových divadlech, která se dnes z pochopitelných důvodů zdaleka nevěnují jen tradičnímu loutkaření, bývá častým kamenem úrazu právě herectví. (Čestnou výjimkou je v tomto ohledu Drak, pokud mohu na základě ne zcela reprezentativního vzorku soudit). Nemá smysl staromilecky opakovat orwellovský sloganu „loutky správně – živáčci špatně“, ale lze se s tím setkat tak často, že je to na pováženou. A přitom - opět pokud mohu soudit na základě ne zcela reprezentativního vzorku – studenti KALDu a jiných „neklasicky“ zaměřených hereckých škol s pobýváním na jevišti problémy nemívají. Babo raď.

U?-Bu! Tak tohle bylo zatím největší zklamání festivalu. Pokud existuje nějaký vzor divadelního šmrncu, jiskřivosti a schopnosti změnit ve skvělou podívanou prakticky cokoli, je to Matija Solce. Jenže ze setkání jeho mezinárodní party s Králem Ubu vznikla rozvleklá a řídká beztvarost, ve které se do omrzení promrskával nápad nesčíslněkrát zopakovat jedno slovo nebo frázi („Je, je… / Ne ne… / Le roi, c´est moi!“) což různým intonacemi parodicky evokovalo veřejné proslovy. A k tomu spousta prdění a předvádění záchodové štětky a zadků jako pramálo invenční odkaz na Jarryho groteskně provokativní pokleslost.

Pokleslá podívaná to ve stanu u Alfy opravdu byla (nepochybně záměrně), groteskní ale moc ne, a zábavná ještě méně. A aby toho nebylo málo, slova o malé invenci platila i pro satirickou rovinu, ve které se na paškál dostalo několik obvyklých podezřelých v čele s Donaldem Trumpem. Ani nemluvě o tom, že předvádět hajlujícího izraelského premiéra mi přijde jednoduše pitomé, ať už si o Netanjahuovi myslíme cokoli.

Matiju Solce sleduji už od jeho úplných začátků, s potěšením a často i obdivně – a nezbývá než s lítostí napsat, že U?-Bu! je asi to nejslabší, co jsem od něj a od jím vedených uskupení kdy viděl. Jarryho mistrovský kousek je, zdá se, pro Skupovu Plzeň zakletý. Minulý ročník uzavírala pramizerná ubuovská variace od hvězdného Neville Trantera (zde) a teď tohle.

VLADIMÍR MIKULKA

festivalový program zde
foto web Skupovy Plzně