Škorpil: Maryša (Národní divadlo Praha)

Mikuláškova (a podstatně jistě též i Ljubkové a Tošovského) Maryša je osekaná na dramatickou dřeň – na nešťastnou lásku a vynucený sňatek s někým, o kom se zde dost otevřeně naznačuje, že je nejspíš tyran. Hodně zápornou roli hraje v tom všem velmi chladná a necitlivá Lízalka. Lehce podpantofelní Lízal tradičně časem měkne (a hledá útěchu v alkoholu) a Vávrovi není upřen finální pokus smíření (když se ovšem byl chvíli předtím dosti agresivně – ale zároveň i trochu neobratně – vyřádil na ženě i služce). Francek je frajírek (taky ovšem bez kouska citu) a Maryša se v tom všem chuděra tak trochu, s odpuštěním, plácá. Vůbec aby v tom obrovitém nahrávacím studiu jeden trochu té vřelosti a lásky pohledal. Snad jen Maryša má zpočátku chvíli šanci a naději, byť její cit k Franckovi působí v té chvíli hodně nevyzrále a spíš jako vzdor vůči rodičům a okolí.

Švejda: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno - PDFNJ 2017)

Sdělení až průzračně proklamativního filmu Strach jíst duše R. W. Fassbindera z roku 1974 o německé xenofobii (aneb - mohli bychom říct - "Jak se správně chovat k cizincům") je následující: nestačí v případě přistěhovalců chtít, aby se integrovali, tak jak nám to vyhovuje, nýbrž je třeba, abychom nejprve akceptovali jejich odlišnou mentalitu - a pak teprve vyvstává možnost společného, rovnocenného soužití.

Mikulka: Obrazy tvé velké lásky (Theater Neumarkt Zurych - PDFNJ 2017)

Význam charismatického herce nelze přecenit, to není nic objevného. Ale jen málokdy je to patrné tak zřetelně, jako v případě Obrazů tvé velké lásky. Sandra Hüller je hvězda - píár pochopitelně zdůrazňuje, že je to ta herečka z filmu Toni Erdmann, pilní návštěvníci německého festivalu si mohou vzpomenout, že byla v Praze před pár lety k vidění v Polleschově úletu Gasoline Bill. No výborně. Jenže z Gasoline Billa si vybavuji hlavně podivné kovbojské oblečky a nekonečné rozbíhavé řeči, Toni Erdmann mi byl značně protivný a považuji ten film za snad vůbec nejpřeceňovanější snímek posledních let. Ale tady se potvrdilo, že Hüller není slavná náhodou: v představení byla skvělá a především díky ní tohle hudební monodrama postoupilo ze šuplíčku „povedené představení“ do kategorie „zážitek“.

Mikulka: Světlo v krabici (Düsseldorfer Schauspielhaus - PDFNJ 2017)

Nejsem ctitelem Elfriede Jelinek, Světlo v krabici Düsseldorfského Schauspielhausu ale dokázalo zklamat i hodně obezřetného návštěvníka. Nikoli tématem či formou, kombinace politické angažovanosti a osobních motivů je stejně jako nedramatičnost pro rakouskou dramatičku standardem. Zarážející byla spíš úmornost a nenápaditost, s jakou autorka i inscenátoři svá témata znovu a znovu propírají, nebo záplava banalit, kterým se horem dolem snaží dodat zdání hlubokomyslné závažnosti.

Škorpil: Jas.Okamžik (Theater Dortmund - PDFNJ 2017)

Jas.Okamžik přinesl ohlušující divadelní zážitek, který se divákům nadlouho vypálí na zřítelnici. Doslova. Oslepujícím zábleskům šlo naštěstí časem přivyknout a i se zvýšenou zvukovou hladinu (která občas spolehlivě vymazávala komentář se sluchátkách) se bylo lze smířit. Asi tak jako s celým představením. Což tedy není pochvala. Jak už se tak inscenacím postaveným na výrazném scénografickém či technickém nápadu stává, „wow efekt“ poměrně záhy pomine, princip je prohlédnut a nezbývá než už tak nějak útrpně dočkat konce. V tomto případě tedy – pochopitelně – různých variant zapomínání a umírání. (Začne-li inscenace zrozením a hovoří-li se neustále o čase, plynutí atp., těžko očekávat, že se dospěje někam jinam). Technickému provedení toho všeho přitom nelze nic vytýkat a esteticky inscenace působivá je. Vnucuje se mi tak vzpomínka na Castellucciho Democracy in America, která je podobně obrazivě opulentní i technicky bezchybná. Jeden rozdíl tu ale je: Castellucci se mi jeví spíše jako surrealista, který spíše mate a spoléhá na náznaky. Jas.Okamžik je naproti tomu – doslova i obrazně – převážně černobílý a studeně jasný. Motto letošního PDFNJ „Alles klar?“ bylo tu bohužel zbaveno otazníku.

Mikulka: Žranice (DISK)

Z karnivora koprofágem

Zase jednou potvrzení osvědčeného moudra, že čím menší jsou očekávání, tím příjemnější překvapení z toho může být. Na Žranici jsem se do DISKu chtěl původně vydat v mylném domění, že to je adaptace mého oblíbeného filmu Velká žranice, a příliš pozdě jsem zjistil, že inscenace vychází z dosti otravné hry Egona Bondyho Ministryně výživy. Na místě se ovšem ukázalo, že inscenátoři, jmenovitě Adam Skala a Kamila Krbcová, si z Bondyho vzali jen postavy a pár základních situací (z Velké žranice tu viditelného není vůbec nic) a napsali de facto novou hru. Kterážto je, na rozdíl od upovídaného a křečovitě ironického opusu undergroundového guru, opravdu povedená.

Švejda: Ztracená čest Kateřiny Blumové (Švandovo divadlo)

Proč dnes adaptaci povídky Heinricha Bölla z roku 1974, reagující na protilevicové tažení (západo)německé společnosti v souvislosti s teroristickou činností Frakce Rudé armády vlastně uvádět? A jak se dokonce třeba i vyrovnat s jejím známým filmovým přetlumočením Margarety von Trotta a Volkera Schlöndorffa, které z ní udělalo explicitní kritiku kapitalistického systému a de facto, prostřednictvím vražedného aktu hrdinky prózy, ospravedlňovalo činnost Baadera, Meinhofové a spol.?

Mikulka: Honey (Dejvické divadlo + Cirk La Putyka)

Je to písnička hodně obehraná, ale nezbývá, než jí připomenout i tentokrát: spojení cirkusu s divadlem je věc nadmíru obtížná. V případě Honey je ovšem pozoruhodné především to, že trochu nepravděpodobně vyhlížející skupina vedená Miroslavem Krobotem šla na věc z opačné strany, než bývá zvykem, tedy od činohry.

Švejda: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Divadelník Agnieszky Olsten představuje ten typ současné evropské činohry, jaký byl u nás ve vrcholné podobě k vidění především díky německým inscenacím Thomase Ostermaiera. Divadlo s performativními rysy, interaktivními prvky, s textovou předlohou (jejím tématem), která slouží jako ohnisko, kolem kterého inscenace osciluje; divadlo jako určitá montáž atrakcí.
Divadelník začíná už na cestě, vedoucí do prostoru, ve kterém se hraje - divák se na ní potkává s jednotlivými účinkujícími. Samotný prostor, ohraničený nevzhlednou plechovou ohradou, pak má neformální uspořádání (hraje se uprostřed, diváci sedí kolem na volně rozmístěných židlích). Jak nenuceně inscenace začíná, tak i končí (postavy zaregistrují, že hoří fara - a tedy představení Brusconiho společnosti nebude, herci to opakovaně přečtou z promítaných titulků - a "rozejdou se").

Mikulka: Divadelník (Palm Off Fest - Teatr Im. Stefana Jaracza Lodz)

Takže na závěr festivalu to nejlepší. Nápad zahrát Divadelníka s ženou v titulní roli Bruscona, autoritativního principála kočovné společnosti, sice vyhlíží trochu samoúčelně, a vlastně ani po zhlédnutí představení není tak úplně zřejmé, proč k takovému rozhodnutí došlo, podstatnější však je, že Agnieszka Kwietniewska byla výborná. A že celá inscenace disponovala svůdně perverzním, hrozivě surreálných šarmem.