Nový den. Nová dávka zoufalství. Znovu vztek, šok, deprese, vzteklá ironie. Emigrace, rezignace, naštvání. Tentokrát Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie v podání souboru Uhol_92, podle konceptu Alžběty Vrzguly a v režii Adama Draguna, Silvie Vollmann a Júlie Rázusové. Inscenace má, jak výpis režisérů napovídá, tři části.
Jak už to bývá, objevují se třetí den festivalu jednotící linky a prostupná témata. Letos se jimi zdají být vztek a normalizace. Tomu druhému a různým způsobům reakce na konkrétní historické období a přežívání v něm se z výhradně ženské optiky věnuje specifiky imerzivní autorská inscenace Alžbety Vrzguly a Kataríny Cvečkové Eden. Útek z raja uváděné Divadlem Petra Mankoveckého.
Outcast Júlie Rászusové, Dáši Čiripové a Marka Turošíka uvedený jejich nezávislým prešovským souborem Slzy Janka Borodáča vychází ze Zweigovy autobiografie Svět včerejška. Bere si z ní však jen krátké výňatky a jejich pomocí dvojice protagonistek – Gabriela Marcinková a Anna Jakab Rakovská – vcelku nepřekvapivě (ale účinně) hledá podobosti mezi rozpadem liberálního a optimistického světa počátku 20. století a (nejen) slovenskou současností.
Na Starce a more v podání bratislavského Divadla Ludus jsem se hodně těšil. Ivana Martinku a Milana Kozánka znám ještě z uskupení Med a prach (který spoluzakládal i Andrej Kalinka a další). Zkušený čtenář nejen tohoto blogu ovšem již automaticky předpokládá „ale“. Ano, zklamání bylo celkem velké. Inscenace takřka výhradně spoléhá na reprodukovaný přednes úryvků z Hemingwayovy novely, které „herecky“ stínuje Jan Lepšík a Martinka k tomu pomocí kamer a projektorů dodává spíše náladotvorné výtvarné efekty.
Mým bojem. Zamilovaným mužem pokračuje Zábradlí – po odskoku k Fušerům – v dramaturgii intimních zpovědí. Tentokrát mužskou perspektivou sledujeme krizi pozdního středního věku na pozadí vzniku a vyhasnutí (nikoli snad nutně konce) jednoho manželství. Jan Mikulášek samozřejmě volí podstatně jiné, protože tradičně chladnější a odtažitější výrazové prostředky než Anna Klimešová v Paní Dallowayové, ale je nebývale soustředěný, opatrný a „svým způsobem“ i citlivý.
Dokud 8lidí v inscenaci 8 miliard lidí hoří, zůstává u paradoxů ekologické angažovanosti (můj nejoblíbenější je: „Máš jen stovky otázek, nebo taky chceš slyšet nějaké odpovědi?“), potenciálního pokrytectví západní klimatické zodpovědnosti, či prostě jen u drobných (sebe)ironických postřehů a vtípků, je radost sledovat jak přirozeným a zároveň zcela kontrolovaným (ne)herectvím toto režijně-dramaturgicko-scénografické sdružení disponuje.
Łukasz Twarkowski má nejspíš rád sci-fi. Vloni prezentoval na festivalu Divadelní svět Brno adaptaci romány Olgy Ravn Zaměstnanci, letos přivezl festivalem koprodukovanou Quantu, fiktivní výjev ze zapadlého švýcarského penzionu Les Moires, kde se v roce 1938 potkávají Heissenberg, Pauli, Joliot-Curie a Majorana. Tématem je samozřejmě kvantová fyzika a princip neurčitosti v rovině fyzické, společenské i intimní.
Volání rodu Elišky Říhové je zásvětním tripem inspirovaným Marquézovým Podzimem patriarchy a uměním taxidermie, čili vycpávání (velkých) zvířat. V jakýchsi třech kruzích pekla, oddělených pádem jedné z tylových opon zde putujeme intimní pamětí anonymního diktátora a de facto sledujeme jeho cestu k přiznání vlastní smrti. Významnou, ne-li určující, roli v inscenaci hrají scénografie Berty Doubkové a kostýmy Ellen Pávkové mazající rozdíly mezi živými a mrtvými a lidským a zvířecím. Dantovským průvodcem zásvětím je tak androgynní postava jezevce a v různých variacích se objevuje archetypní motiv šití a tkaní.
Sám T.S.Eliot opatřil svou Pustou zemi poznámkovým aparátem, v němž osvětluje použité citace a odkazuje k inspiračním zdrojům. Později toho prý litoval, neboť to vedlo k „nabubřelému učenectví“ (bogus scholarship). Také duo SKUTR s dramaturgem Róbertem Štefančíkem ve své inscenaci odehrávané na točně Státní opery („vidím zástupy lidí, kteří se točí v kruhu“, verš 56 v překladu Petra Onufera) Eliota doplňují a komentují. Nejviditelněji přidáním odkazu na Cervantesova Dona Quijota již v titulu, v inscenaci pak živým tlumočením citátů, jež básník použil v originále, nebo rozehráváním příběhu Filomény z Ovidiových Proměn a osobní historie věštce Teiresia.
Inscenací Zítra swing bude zníti všude, jsem byl nadšen (jak lze ostatně posoudit zde). Pamatuji si ji jako sice nenáročný, přesto však perfektně odvedený kus, v němž nic nepřečnívá, ani nechybí a jenž je tažen skvělou swingovou hudbou, zpěvem a tancem. Proto jsem se na Neboj bejby, to je jazz! stejného tvůrčího týmu, tedy Ondřeje Havelky, Martina Vačkáře a Melody Makers vysloveně těšil. Jenže... Jak to bývá...
Dopis je ze své podstaty žánr monologický. Těžko tedy vyčítat Davidu Šiktancovi že takový je i jeho Líbesbríf na rozloučenou se Střekovem a ústeckým Činoherním studiem. Nad čím už se ale pozastavit lze, je skutečnost že nakonec nepřinese nic víc než řadu monologů některých herců ústeckého Činoheráku a dost možná skutečných „sociálních případů“ ze čtvrti, kde divadlo sídlí.
Fričovi Krkavci v Dejvickém divadle jsou ozvěnou jeho oceňované Vassy Železnovové uvedené před čtyřmi lety v Národním divadle. Nejen použitím mikroportů přispívajících k chladné a odtažité náladě inscenace a nejen takovými detaily jako je chrlení černé „krve“ jednou z postav v závěru. Opakuje se – opět dokonale - i pocit bezútěšnosti a marnosti, světa, v němž je každý sen odsouzen k zániku a v němž je rodina zázemím i osudem.
Havelkovu režii Heda Gablerová – Naostro (v originále lépe dvojznačné Shooting Hedda Gabler) lze vnímat v pandánu k Rackovi uvedenému v Divadle Na zábradlí. I v Činoherním klubu jde o výraznou úpravu klasického textu. Tentokrát neautorskou, protože Ibsena do prostředí norských (ne)závislých filmařů přepsala britská scenáristka Nina Segal. Jinak je zde ale víc podobností, než by se dalo čekat: skupina vyhořelých postav maskujících své slabosti a prohry cynismem, převládající podehrávání a zcizování a zvláštním (pro Havelku ovšem typickým) způsobem odhalený mechanismus konstruované režie.
Na začátku představení kladou herci publiku sérii řečnických otázek, jež tematizují vztah k bohatství, jeho etice a morálce. Tyto otázky vymezují myšlenkový i ideový záměr Privatizace, jež se během zkoušení tematicky zúžila na osobu Petra Kellnera. Tiskovou zprávou o jeho tragické smrti emotivně diktovanou pozůstalou dcerou také sama inscenace začíná. Hned po ní následuje několik monologů – vzpomínek na Kellnera – za jejichž zdroji lze tušit bývalého mluvčího PPF či majitele Seznamu, ale objeví se i zpověď podnikatele přesvědčeného, že ho PPF zruinovala. Erbes s Jedinákem jako autoři je zřejmě použili, aby ukázali ambivalentnost vztahování se k enigmatické postavě snad nejslavnějšího českého miliardáře. Jako režiséři už ale neuhlídali, aby tyto zpovědi nevyzněly v hereckém podání ironicky, hloupě či trpitelsky.
István Tasnádi napsal černočernou grotesku plnou překvapivých zvratů, vykloubených situací i ironických odkazů k maďarské (konzervativní) realitě. To poslední v našem kontextu funguje nejméně (jakkoli Donald Trump a jeho domácí obdivovatelé nevědomky pomáhají, jak mohou) a tak je možná trochu škoda že dramaturgie zejména v závěru neškrtala. Druhá – podstatnější – škoda je, že (pomineme-li že prozrazení jednoho ze zvratů, neboli umrlého zastoupeného kartonovým panákem, se asi nejde vyhnout) Michal Vajdička se rozhodl rozehrávat Kartonového taťku již od samého začátku jako crazy komedii se situačními gagy.