Časy se mění…
Dlouho to vypadlo, že vídeňský Rozbitý džbán bude jen tak “normální činohra”. Pravda, odehrávající se kdesi v opuštěném chlívě a v záplavě bahna (neodkázal jsem nevzpomínat na dávnou ruskou Ženitbu viděnou na plzeňském festivalu, kde – jak zaznělo na památné diskusi – se bahno dostávalo postavám až do duší). Vídeňští hráli spolehlivě, byť trochu nadbíhali divákům a bylo patrné, že vědí jak spolehlivě vyvolat smích. Gagy (většinou spojenými právě s oním bahnem) však zbytečně neplýtvali a navzdory všemu tu dlouho v popředí byla Kleistova komedie.Až do onoho klíčového okamžiku, kdy se má podle Kleista vše “urovnat”. Kdysi byl jistě soudní rada Walther svého druhu “deus ex machina”, osvícená vrchnost která přinese řešení: odhalí záletného Adama využívajícího situace ke svému prospěchu a Evě pomůže vykoupit Ruprechta z vojenské služby. Jen furianství (nebo rovnou zabedněnost) Marty, která chce spravedlnost pro svůj džbán, mu to vše trochu kazí.
Časy se ale mění a ulice vrchnosti nevěří.
Pouze jemným posunem akcentů se tak u Hartmanna z Walthera stává “čistič”, který přichází Adama krýt a místo aby dal plný průchod přímé spravedlnosti a hněvu lidu, zajišťuje rychtáři teplé místečko někde jinde a – považte – Evu rovnou uplácí dvaceti guldeny. Může být ráda, že bude mít připitomělého nápadníka doma a dál nepátrat a nedělat vlny. Touha Marty hnát případ dále tak náhle není pošetilost rázovitého lidu, ale volání po nekompromisní spravedlnosti. Požene vše dál, nesmíří se s kompromisem a kdo ví, třeba s Evou a dalšími zabahněnými vesničany nakonec bude okupovat Utrecht.
Řešení je to zvláštní, výhradně časové, ale třeba přiznat že nikoli demonstrativně nucené všem na oči. Mohu mít osobně jiný politický názor a třeba si i myslet, že díky režijně dramaturgické úpravě konec komedie ne tak docela funguje, ale jistou standardní zábavnost a solidnost inscenaci upřít nemohu.
Myslím, že pouze Eva byla od začátku stylizovaná jinak, než všichni okolo ní - mnohem vážněji, skoro tragicky. Taky se jako jako jediná nakonec s odcházejícím Adamem pokorně nerozloučí. Pokud by se šlo něco okupovat, šla by sama. S inspektorem Waltherem si to v inscenaci trochu usnadnili. Vlastně až do tří čtvrtin je interpretován víceméně podle textu (tedy jako moudrá vrchnost) a až v závěru mu režie dost násilně a okatě nasadí psí hlavu. Spíš z logiky toho, že se dnes nasazovat vrchnosti psí hlavy sluší než z logiky hry a inscenace.
OdpovědětVymazatOno vůbec násilí a okatost je tak trochu Hartmannova režijní metoda: všechny ty gagy a vtipy, na kterých je strašně moc vidět, jak jsou pečlivě naaranžované, nebo metafora s blátem, která se doslova rve do popředí i když vše, co může říct, řekne v prvních deseti minutách. Pro mě osobně bylo vždy úlevou, když se ke slovu dostali herci a předvedli něco, co najednou zapůsobilo živě. Dokonce i když to byla jen obyčejná groteskní figurka jako v případě Eviny podivně vymaškařené matky.
Myslíš, že Evina matka bola len " obyčejná groteskní figurka"? Alebo len jej príchod?
OdpovědětVymazatMyslím, že ta postava celou dobu nepřesáhla dobře zahranou groteskní figurku. Nic víc, nic míň.
OdpovědětVymazatKdyž jsem studoval před mnoha léty ve Vídni, tak jsem se zapsal na kurs Úvod do německého dramatu. Když došlo ke komedii, přednašeč poznamenal: “Všeobecně se tvrdí že tři nejzdařilejší německé komedie jsou Lesingova Mina z Barnhelmu, Kleistův Rozbitý džbán, a Hauptmanův Bobří kožich. A dodal: “Bohužel, bohužel s tím musím souhlasit.” Komedie je slabou stránkou německého dramatu, proč tomu tak je, o tom bylo dost napsáno, ale málo vysvětleno. Pamutuji si na titulek recenze jakési novodobé německé komedie v New Yorku s titulem: “Je německá komedie oxymoron?” Myslím, recenzent měl pravdu, když v ní naspal, že kamenem úrazu je to, že v německé komedii je hodně problému, ale málo poezie. Když jste viděl kteroukoli ze svaté trojice dvakrát či třikrát, nemáte touhu ji vidět ještě jednou. Cítite, že nic vás už nemůže překvapit. Před několika lety jsem šel jsem na Rozbitý džbán do Teatro Piccolo v Miláně, doufaje, že s italským souborem do bude muset být čertstvá záležitost. Nestalo se tak, během celého představení nebyl ani jeden opravdu překvapující moment. Na nové inscenace Snu noci svatojánské, Večera tříkrálového, Jak se vám líbí, pod. se vždycky těším, a zřídka jsem zklamán. Ale i třeba i hry Oscara Wildea, ba některé G.B. Shawa mne občas dovedout nadchnout. A také Revizor, ale to už zřídka. Minulý rok jsem byl v Berlíně, a viděl pokus, dát radikálně novou tvář Bobřímu kožichu. Bylo to fiasko, obecenstvo více bučelo než se smálo. Z recenze Jakoba Škorpila jsem měl dojem, že Hartmannova verse Džbánu je spíše matně uspokojující než pozvnášející záležitost.
OdpovědětVymazatMatně uspokojující je pane profesore velmi trefné vyjádření.
OdpovědětVymazatRozbitý džbán se hrál v českém divadle po revoluci třikrát. Vzpomínám si na nastudování v Činoherním klubu; šlo v podstatě o one-man-show Petra Nárožného. Na jeho inscenování mě láká, jak tvůrci rozehrají "utahování se smyčky" kolem hlavního hrdiny. To může být přece docela dobré východisko k vybudování hodně zábavných situací. Na druhou stranu ale: ten děj je hodně předvídatelný. Na inscenaci Burgtheatru jsem se nudil; usilovné ždímání srandy; a čekal, zdali se rakouští divadelníci v závěru vytasí s něčím, na co jsme u německy mluvícího divadla tak nějak zvyklí. A taky že ano. Jasné, "explicitní" politikum. A proč ne?
OdpovědětVymazat