Tíha příběhu
Na typu improvizace, který praktikuje Láhor/ Soundsystém, tedy na práci s předem daným bodovým scénářem mi vždy něco vadilo. Jaroslav Dušek v totální improvizaci volně rozvíjí náhodná, momentální témata a představení tak jsou (a samozřejmě někdy i ne) plná zvratů a překvapení. Vyskočilovské Nedivadlo rozvíjelo a variovalo předem (dobře) napsaný příběh a bylo tak jakousi naživo produkovanou metahrou s odkazy a jednotlivými asociacemi. Tedy vlastně live-dramaturgií či live-kritikou.
Dnešní představení Líhoru Kdo, kdy že my... mi ovšem potvrdilo, že onen bodový scénář možná spíše než k rozvíjení svádí k jeho (pouhému) naplňování. Jinými slovy: vím-li kam chci (a kam vlastně musím) dojít, abych naplnil dramaturgický záměr, jsem svázán vzhledem k volné hře asociací a zároveň, protože stavím jen na načrtnutém scénáři, nemám oporou solidního textu.
Rozvíjení vztahových mikrosituací, což je vlastně to jediné, co lze v tomto systému improvizace variovat, mi nakonec připadá vždy málo a navíc se nemohu zbavit pocitu, že jsem něco podobného už v podání Láhoru několikrát viděl.
Situaci pro mne tentokrát nezachraňovalo ani téma večera, kdy samotné podání situace v roce 1989 nepřekročilo „listopadová“ klišé (aniž je nějak výrazněji ironizovalo) a „výhledy do budoucnosti“, tedy něco co nejspíš mělo nést „osten kritičnosti“, zase neméně protivná klišé „ukradené revoluce“ (byť zde jsem drobnou míru ironie ochoten vstřícně přiznat).
Poitnu večera jsem pak vnímal nikoli jako (logické) završení, ale jen jako východisko z nouze (možná podle modelu: když se to rozopadne a nebudeme vědět jak dál, dáme Pana Tau a jdeme).
Viděl jsem dvě Láhoří produkce - 100 procent alibi a Diskrétní den - a Jakubem Škorpilem popsané problémy dané samotným konceptem "poloimprovizace" se v nich obou objevovaly v nemalé míře. S dovolením zacituji, co jsem o Diskrétním dni napsal do zpravodaje JH 2009: "Když soubor Láhor/SOUNDSYSTEM sehrál
OdpovědětVymazatv Hronově před dvěma lety svou inscenaci 100 procent alibi, přišel mi při vší úctě jejich koncept improvizace ve dvanácti lidech jako pěkná ptákovina. Letošní Diskrétní den mé podezření potvrdil – jde o inscenaci nepoměrně lepší, ovšem za tu cenu, že sledujeme v zásadě standardní činoherní představení. Téma, jednotlivé situace, postavy i pointa produkce jsou evidentně dopředu dány. V tu
chvíli ovšem také vidím inscenaci nedostatečně nazkoušenou a zafixovanou se všemi nešvary tím zapříčiněnými – mluvení přes sebe, obnažené švy mezi jednotlivými situacemi, dějově hluchá místa, parazitní průběžné jednání a vskutku punkově ledabylá výslovnost."
Vašemu postoji, Honzo, tak jako Jakubovu, rozumím, mně osobně ale onen deficit skutečné improvizace (a z toho povstávající problémy) téměř vždy u Láhoru vyvažuje onen silný příběh s "inteligentním" tématem a autenticky vymodelované postavy. Je to prostě "něco za něco". A jsme, ostatně, zase u oblíbeného pojmu "inspirativnost", na kterém se střetáváme. Mnohé de facto řemeslné nedostatky takovýchto produkcí klidně přehlédnu, pokud práce nabízí něco skutečně zajímavého, podnětného. (Ostatně - podobný příklad: Nejhodnější medvídci. Ta jejich inscenační undergroundová ležérnost může být po tolika letech už pěkně otravná - ale vždy to, v mých očích, vynahradí fakt jedinečného Levínského rukopisu.)
OdpovědětVymazatMartine, ale Levinský je dramatik. Dobrý dramatik. I když tedy inscenuje ležérně, pořád mi nabízí jinou kvalitu (jak ostatně sám naznačuješ). Ostatně vidím v tvém příspěvku o Láhoru jistý protimluv: "dokážou zahrát regulérní současné české drama, kterých jinak člověk v divadle za sezonu napočítá na prstech jedné ruky." versus "není to divadlo - je to divadelní sitcom.". Aniž bych se vydával za konzervativního puristu, myslím si, že to se vylučuje. Sitcom je ze své podstaty lehká zábava bez aspirací na podstatnější sdělení. Současné české drama bych si přeci jen rád představoval komplikovanější a ambicioznější – uměleckoidnejší, chceš-li. Navíc má sitcom svá pravidla, která jsem v představení právě postrádal: švih, matematicky přesné pointování, vypracované a načasované gagy, bonmoty a nikoli v poslední řadě míru „ujetosti“. To ovšem mluvím o sitcomu vyspělém, tedy především anglo-americkém (Ministr, Teorie velkého třesku, 30 Rock, Arrested Development a třeba i Ženatý se závazky etc.). Připomínal-li mi Láhor nějaký sitcom, pak ten špatný český: Hospodu, Novákovy, Helenu apod. Roztahané dialogy o ničem a odnikud nikam, neoriginální téma v neoriginálním podání, trochu té pokleslosti (nebylo těch homosexuálních vtipů a Johanniny erotické vlezlosti přeci jen trochu moc?) a trochu toho „sdělení“.
OdpovědětVymazatAby nevznikl omyl: já celkem bavil. Občas víc, občas míň – ale s tím jsem počítal. Ale zřejmě jsem nechytil tu ironičnost (ale zase: v sitcomu by musela být mnohem dryjáčničtější) nebo se v pravou chvíli nerozhodl, že to nemyslí vážně. A třeba jsme i jen viděli nepovedenou improvizaci, kterou sveřepě torpédovalo nevychované dítě.
Mě vlastně u Láhoru vždycky bavilo sledovat, jak to Marek na scéně řídí. Kdy dává pokyny, že se má jít dál, jak „online“ přenáší důrazy, snaží se udržet ztrácející se linky a motivy. A zrovna v neděli jsem měl pocit, že to tak po cca 3/4hodině vzdal, pustil z ruky a nechal už jen mechanicky dojet. I v tom to bylo – jak říkáš – inspirativní.
Chtěl jsem to napsat již prve, ale teprve v Tvém diskusním příspěvku to leze víc na povrch: mně se zdá, že celou věc zbytečně (rigidně) vnímáš prizmatem improvizace. Já bych se na tohle poměřování vybodl. Zajímá mě výsledek, ne jak Láhor naplňuje "normy" improvizace. Na tom, jak tento výsledek působí, se evidentně neshodneme (mimo jiné: motiv homosexuaility či erotického vztahu mezi postavami, které hraje Petr a Johanna, se přenášejí z inscenace do inscenace; už jsou to takové, zdá se mi, jedny z opěrných bodů produkcí Láhoru). Termín sitcom jsem použil jen provizorně, pracovně - nic lepšího mi pro vystižení jejich produkce nenapadlo.
OdpovědětVymazatale přestanu-li některé věci tolerovat s omluvou impriovizace, zbyde velice špatná činohra.
OdpovědětVymazatJá asi zase čekal něco víc než ohraná schémátka revoluce (s výjimkou nástěnek ve Slušovicích) a kocoviny.
Možná to pro vás s Vladimírem mělo nějaké retro-kvality, které já už nedohlídnu. A vlastně by mně zajímalo jak moc si myslíš že to bylo ironizované a shazované, nebo -chceš-li - reflektované?
pánové, zaujaly mě dvě věci:
OdpovědětVymazat-sitcom versus současné české drama. je to jen tak, že by toto sčd mělo být propracovanější a chytřejší, Nebo nedejbůh ZÁVAŽNĚJŠÍ?!
-k odkazům na hospodu a spol.:v českém kontextu vznijají jen směšné věci, to je náš úděl.
Retro-kvality; ano, to je zcela jistě ten správný pojem (proto se také v závěru svého příspěvku ptám, komu je vlastně tahle inscenace určena).
OdpovědětVymazatIronie a shazování: no samozřejmě! Asi Ti nejvíc jde o tu pasáž po Petrově vhledu do budoucnosti, kdy najednou začne hovořit ve stylu "ukradená revoluce". Ironizované to bylo především Markovým přepjatým podáním (a možná ještě i jinak, ale teď už si to nevybavím).
A teď úplně vážně: když se odmyslí všechny legrácky, zlehčující ironie a tak podobě, vám se opravdu nezdálo, že tam zůstalo jedno úplně zásadní téma? Totiž, že má smysl "do toho" jít, i když pro mě osobně bude mít změna režimu za pár let hodně nepříjemné důsledky?
OdpovědětVymazatTo mi vůbec nepřipadá banální. A hlavně si myslím, že je to přesný opak obvyklých blábolů na téma ukradená revoluce (které sám Marek po svém "vidění" parodoval, to bylo přece očividné). V tomto smyslu byl závěr - Tau Netau - vlastně docela patetický. A pro mě osobně dvojnásob sympatický, když si uvědomím, jaká je dnes obecná nálada....
S tvým výkladem se ztotožňuji, byť právě (a to je asi u Jakuba potíž) odmyslet si jen tak všechny ty legrácky není tak úplně snadné. Marek a spol. hrají s vážnými/patetickými kartami vícekrát - pracovat s informací o Havlově úmrtí nebo s Magickými nocemi Plastiků chce fakt odvahu - ale "ustojí to", včetně toho závěru. A vsunutí Pana Tau do textu Plastiků? To je jednak typická legrácka Markových MIDI LIDI, a jednak takové to ironické postižení normalizační doby, po které v "kolektivním vědomí" této společnosti (abych byl pro změnu patetický já) zůstávají právě takovéhle stupidní stopy. Je to něco, co bych v inscenaci klidně oželel, ale nijak mi to ani nevadí.
OdpovědětVymazatjen jestli vy o tom pánové zas moc nepřemýšlíte a neberete se moc vážně. třeba to fakt bude tim věkem. pro mě už PPU jsou naprosto volně citovatelný a ironizovatelný (historický) fenomén a s drobnou výhradou vlastně i Havel. Na to že byly v inscenaci citovány (nikoli však ironizovány; včetně pana Tau ke kterému zas mám možná já osobnější vztah než vy dva) nevidím nic odvážného.
OdpovědětVymazatA teď už neodolám a ohřeju si "polívčičku" vynikajícíh Balkonů Společenského oddílu Stereo (Najbrt, Klusák, Geisler) uvedených snad jen dvakrát v roce 1994 v Arše. Udělat pět let po revoluci (a k jejímu výročí) ze Šimona Pánka Supermana poletujícího Prahou jako deus ex machina a ironizovat Havla tváří v tvář témuž sedícímu v publiku - to byla odvaha a narušení "vzorců myšlení".
Možná jsem ale opravdu upadl do pasti - řečeno s Jiřím Suchým - "humoru tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete". A to už bychom se tahali o drobnosti: pozdně-normalizační vekslák ze kterého se tane místní nelítostný kapitalista - to je pro mne klišé (které vydím dnes a denně v televizi) a následný dlouhý pláč Patre Marka tomu pro mě dost ironie nedodal. A jeho promluva proti "Praze" mi zase přišla až moc současná než aby také té ironizaci přidala. Vladimírova interpretace "i přes to má cenu do toho jít" by nutně vyžadovala alespoň náznak tohoto dilematu na jevišti. Ale Marek jen propadl depresi a pak se střihem šlo do revoluce.