Zahálka: Sirotci (Divadlo Letí)

 Chvála čtení

Mám rád scénická čtení. Obzvlášť rád mám dobrá, neodfláklá scénická čtení. A vlastně asi úplně nejradši mám ony "scénické skicy", které pravidelně chystá Divadlo Letí. Včera byla v režii Daniela Špinara ve studiu Švandova divadla naskicována tři roky stará hra Dennise Kellyho Sirotci v překladu Ester Žantovské - popravdě poněkud vykonstruovaný text, z nějž tak trochu čouhá teze a dobrý úmysl: do romantické večeře mladého manželského páru vpadne manželčin bratr, zbrocený cizí krví, a vypráví o přepadení mladého kluka na ulici, jehož byl svědkem. Mladý manželský pár zrovna zjistil, že čeká dítě, a začne rozjímat o tom, jestli je dobré přivádět dítě na tenhle zkažený svět.

Naštěstí se záhy ukazuje, že nic není úplně tak, jak se zdá, ale lehká tezovitost nemizí: postupně se hraje o xenofobii, sociálních rozdílech, osudu sirotků a problematice viny a trestu; na jeden večer v divadle je těch ušlechtile závažných témat až až. Špinar podle všeho vytušil, že jako realisticky hraný výjev ze života by hra s několika papírovými zvraty nejspíš neobstála, a posílil jistou míru černého humoru i groteskní symboliku, kterou poskytuje postupný rozklad zprvu úhledně vybaveného obývacího pokoje, na jehož podlaze se kupí již přečtené stránky textu. A v rozích jeviště stojí televizory, na nichž ve smyčce běží epizody absurdně násilného animovaného seriálu o brutálních koncích roztomilých zvířátek a jejichž obrazovky se postupně stanou jediným zdrojem světla.

Je to chytře vymyšlené, velice pečlivě udělané a především výtečně hrané (sourozence hráli Týna Průchová a Michal Kern, manžela samotný Špinar) - takový jednorázový večer má smysl i v případě, že se člověku daný text nakonec příliš nezamlouvá. Mám rád scénické skicy.