Varyš: Hořké slzy nad necitelnými pány kritiky (Petra von Kant)

Úvodem malou poznámku: jedna z věcí, která mi na tzv. německém festivalu vždy přináší radost, je prostá skutečnost, že se na jevišti používá němčina. Přitom si vždy bolestně připomenu, že národní obrození byl sice pěkný happening, ale vzal nám jednou pro vždy možnost být součástí nějaké skutečně významné kultury; nehledě na to, že jevištní němčina prostě dobře zní. Hořké slzy Petry von Kantové se u našich přispěvatelů setkaly s neporozuměním; domnívám se, že tak trochu vyplývá už z předsudků vůči předloze. Fassbinderův text je přímočarý jako dálnice: jedna se zamiluje, druhá jí podlehne, ale trochu toho využívá; až ji pak odmrští a ta první se s tím smiřuje těžce, i proto, že stárne. do toho má problémy s matkou (kdo ne?) a dcerou (dtto). Kušejova inscenace je také prostá, jakkoli efektní scénické řešení může naznačovat rafinovanost. Rafinovaná je v inscenaci spíš práce s tělem a spodním prádlem; je to cudné, je to dráždivé. Herečky hrají inteligentně, snad až na šaržovitou matku. ani stopy po hysterii, přepjatosti či nivelizujícím forte. Prostě slušně zahraný pěkný text, žádná těžká avantgarda, ale solidní měšťanské divadlo.