Divadelní spolek Spoluhra se pohybuje v nejasně určené „šedé zóně“ českého divadla, kdesi napůl cesty mezi nezávislými produkcemi a otevřeně komerčními projekty typu Studia Dva. S těmi má společnou jak sázku na známé tváře, tak volbu atraktivních, ale zas ne vysloveně profláklých komorních titulů. Po několika inscenacích v La Fabrice nyní Spoluhra přišla s premiérou v Divadle v Celetné: ve hře Denise Kellyho Po konci světa vystupuje Iva Pazderková a Daniel Krejčík, režíruje Adam Skala, stále ještě student DAMU (o jehož inscenacích Zářez a Žranice jsem nedávno psal i tady na Nadivadle).
Kellyho hra (pozor, následují spoilery) se zpočátku tváří jako postapokalyptické drama, velmi rychle se však překlopí do lehce perverzní vztahovky. Co to udělá, když v podzemním krytu zůstane zavřená televizní hvězda spolu se svým zachráncem - televizním technikem, jenž je zároveň jejím viditelně vyšinutým obdivovatelem? Co byste tak čekali: dojde na mnohá nedorozumění, střety verbální i fyzické, nemůže chybět erotické dusno a postupem doby také narůstající nejistota, jak se to vlastně doopravdy má s onou proklamovanou atomovou zkázou nahoře.
Upřímně řečeno, nic zvlášť překvapivého nebo obzvláště hlubokého Kelly nepředvádí (tedy alespoň soudě dle viděného, samotnou hru jsem v ruce neměl), spíš nabízí řadu divadelně nosných situací a dobře napsaných dialogů. V jejich rozehrávání také tkví hlavní půvab jinak zcela základně vypravené inscenace. Z dvojice účinkujících je viditelně přesvědčivější a jiskrnější Krejčík, herecky vděčnou figuru nebezpečného zachránce umí obdařit vyšinutým šarmem, šikovně si pohrává s posunutým timingem svých replik – a především jeho zásluhou je představení v řadě pasáží opravdu zábavné. Zábavnost, často sympaticky ironická nebo dokonce lehce cynická, je tu ostatně hlavní kvalitou. Celkově nic převratného, spíš solidně odvedená práce, která vcelku přiznaně nevybočuje z mezí zvoleného žánru a koneckonců ani z oné v úvodu zmíněné „šedé zóny“.
Více informací zde
Kellyho hra (pozor, následují spoilery) se zpočátku tváří jako postapokalyptické drama, velmi rychle se však překlopí do lehce perverzní vztahovky. Co to udělá, když v podzemním krytu zůstane zavřená televizní hvězda spolu se svým zachráncem - televizním technikem, jenž je zároveň jejím viditelně vyšinutým obdivovatelem? Co byste tak čekali: dojde na mnohá nedorozumění, střety verbální i fyzické, nemůže chybět erotické dusno a postupem doby také narůstající nejistota, jak se to vlastně doopravdy má s onou proklamovanou atomovou zkázou nahoře.
Upřímně řečeno, nic zvlášť překvapivého nebo obzvláště hlubokého Kelly nepředvádí (tedy alespoň soudě dle viděného, samotnou hru jsem v ruce neměl), spíš nabízí řadu divadelně nosných situací a dobře napsaných dialogů. V jejich rozehrávání také tkví hlavní půvab jinak zcela základně vypravené inscenace. Z dvojice účinkujících je viditelně přesvědčivější a jiskrnější Krejčík, herecky vděčnou figuru nebezpečného zachránce umí obdařit vyšinutým šarmem, šikovně si pohrává s posunutým timingem svých replik – a především jeho zásluhou je představení v řadě pasáží opravdu zábavné. Zábavnost, často sympaticky ironická nebo dokonce lehce cynická, je tu ostatně hlavní kvalitou. Celkově nic převratného, spíš solidně odvedená práce, která vcelku přiznaně nevybočuje z mezí zvoleného žánru a koneckonců ani z oné v úvodu zmíněné „šedé zóny“.
Více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme